Veřejná pochvala

Nejsem příliš proslulý pochvalnými články. Dnes činím výjimku a vyslovuji veřejnou pochvalu Dopravnímu podniku města Českých Budějovic, ačkoliv jindy na něm nenechám ani nit suchou.

Včera, k svátku dětí, vypustil DPČB do ulic dva historické vozy městské dopravy, které vozily cestující po městě zdarma. Oba v krásném a velmi zachovalém stavu. Prvním byl autobus Škoda 706 RTO, druhým trolejbus 9Tr HT, též se značkou Škodových závodů.

Pro mladší z Vás, kteří jste je nezažili, a pro pamětníky k laskavé vzpomínce, přikládám několik základních informací.

Škoda 706 RTO

Autobus byl vyráběn mezi lety 1956 až 1972 národními podniky Karosa (karoserie, kompletace), Škoda (motor) a LIAZ (podvozek). Značku Škoda získal podle zvyku, že automobily se jmenují podle dodavatele motoru.

Lidově byl tento typ autobusu označován pro svůj vzhled jako „vajíčko“, nebo „okurka“. Typ MTZ (městský, tuzemský) dokonce s tažným zařízením k připojení vleku. (Ty vlečňáky byly ještě více „vajíčkovité“.)

Často je jako autor designu uváděn Otakar Diblík. Pravděpodobně nebyl. Zřejmě se převážně jednalo o návrháře z líhně legendárního Josefa Sodomky z Vysokého Mýta, který mj. karosoval vozy pro Jana Wericha, Hanu Benešovou, firmu Bugatti, ale i pro britskou královskou rodinu. Po znárodnění z jeho firmy vznikl právě n. p. Karosa.

• Kapacita: k sezení 20 až 39 míst (sedačky pro cestující většinou v rozmístění 2+1, výjimečně 2+2), k stání 43 až 58 míst
• Maximální rychlost: 65 km/h
• Spotřeba paliva: 28 l/100 km
• Převodovka: mechanická, 5 + Z

Celkem bylo těchto vozů vyrobeno 14 451 ks! Plus kusy vyrobené v SVA Holýšov a v LIAZ Rýnovice.

Na Vsetínsku jezdily tyto autobusy ještě v roce 1984.

Jako výhodný exportní artikl se uplatnily na Kubě, v Egyptě, Bolívii, Rumunsku, Afghánistánu a v řadě dalších zemí.

Na snímku je barevná verze používaná v Brně. Českobudějovický vůz (ev. č. 128) je ve verzi MTZ a je v plnočerveném provedení s béžovými doplňky. Nádherně zachovalý.

Škoda 9Tr HT

Ve své době byl trolejbus 9Tr naprosto převratným typem, podobně jako tatrovácká tramvaj T3. Dokonce byl světově druhým nejvíce vyráběným trolejbusem!

Od šedesátých let byl vybaven hydropneumatickým odpružením, na začátku 70. let tyristorovým řízením výkonu motoru (!) a od roku 1977 hydraulickým posilovačem řízení.

• Míst celkem: 68 – 69 (troje dveře) / 70 (dvoje dveře)
• k sezení: 23 – 26 / 39 – 41
• ke stání: 42 – 46 / 29 – 31
• Výkon motoru: 110 – 120 kW
• Max. rychlost: 60 km/h

Vozy byly vyráběny v letech 1958 až 1981 převážně v plzeňské Škodovce. Byly rovněž vynikajícím exportním zbožím. Jezdily v Afghánistánu, Arménii, Ázerbájdžánu, Bulharsku, Gruzii, Estonsku, Indii, Litvě, Německu, Norsku, Polsku, Rumunsku, na Ukrajině a samozřejmě hlavně v Československu.

Asi naposledy v naší republice vyjel tento vůz na pravidelnou linku v Jihlavě 30. května 1997. Na Ukrajině a v Bulharsku jezdí tyto trolejbusy dodnes.

Na snímku je opět vůz z brněnské sbírky. Českobudějovický má evidenční číslo 12/II a je podobně, jako ErTéÓčko, celočervený s béžovými detaily.

Zastavil jsem se na kus řeči s techniky, kteří jistili z povzdálí případné závady na těchto starých strojích. Jejich zásahu nebylo potřeba. A jak se jeden z nich vyjádřil: „To bývaly téměř bezporuchové mašiny, na rozdíl od těch dnešních kraksen…“.

Ač jsem byl lákán, že svezení je zdarma a ať jej využiji, nevyužil jsem. „Zdarma“ pro mě není lákadlem. Ale obkroužil jsem oba ty vozy zvenku, kochal se detaily, a na chvíli měl pocit, že jsme kdysi dovedli vyrábět krásné a dlouhodobě funkční věci. Možná jsme tenkrát méně spěchali a více si cenili fortele.

Tož, Dopravní podniku, potěšil jsi mi včera duši i oko.

Ač jinak člověk zdrženlivý, oběma těm vozům jsem měl chuť dát pusu.