Švédský socialismus, náš vzor!

Naši čelní státní socialisté se nedávno vyjádřili, že jejich cílem je vytvořit z Česka sociální stát po vzoru Švédska. A komunistická europoslankyně ing. Kateřina Konečná tak, že koncept EU je přesně tím, za co její rodná komunistická strana od počátku bojovala.

Než předložím několik postřehů českého emigranta (výslovně si nepřeje být jmenován, ale jde o reálnou osobu a já respektuji jeho přání), který dnes žije v tom tak nekriticky obdivovaném Švédsku, povězme si předem, že v „Konungariket Sverige“ došlo k příklonu k socialismu někdy v šedesátých letech minulého století (dnes se jedná o třetí největší zemi EU), kdy ekonomická síla, nebo chcete-li, střední hodnota bohatství na obyvatele byla jednou z čelných na světě.

Pokud si ze školy nepamatujete, pak zde jen několik dat: Švédské království je konstituční monarchií s všeobecnou parlamentní demokracií, rozkládá se na cca na 0,5 mio km², s asi 9 mio obyvatel a s HDP na hlavu v přepočtu cca $ 41 300.

Je dnes též poměrně proslulé podporou multikulturalismu a podporou imigrace (dnes často muslimských imigrantů, řádově 100 000 ročně). Výnos z daní ve výši 51,3 % HDP patří v Evropě k nejvyšším (záleží na metodice výpočtu – dnes bychom se mohli dopočíst toho, že rozpočtová (daňová) zátěž obyvatelstva, pokud by nebyly použity klamné verbální triky, je v našem prostředí stejná, nebo dokonce vyšší).

Tolik tedy vhled do základní struktury Švédska. A nyní věnujme pozornost tomu, o čem nám pan „Neznámý“ referuje:

Už v nějakém minulém článku jsem podle jeho postřehů napsal, že švédské veřejné státní zdravotnictví je sice „zdarma“ (jako v každém socialismu), ale je tak nepružné a tak zbyrokratizované, že než se občan té státní garance zdravotní péče domůže, patrně dříve zemře na zanedbání nemoci v raném stádiu a pokud má štěstí, v těžkém stavu nemoci jej pak mechanismus konečně přijme, ale s náklady mnohonásobně vyššími.

Pokusím se nějak uspořádat ty postřehy, které mi pan „neznámý“ psal:

Např.: veřejné knihovny jsou samozřejmě státní. Protože ten báječný severský stát už nemá prostředky, aby z rozpočtu platil úplně všechno, knihovny se sníženými rozpočty se stěhují do menších prostor s nižšími nájmy – a zbylé knihy se spálí. Spolek důchodců by je rád koupil, ale nesmí. Jsou to státní knihy a nelze je komercionalizovat, spálit je je lepší, než je prodat.

Nu dobrá, snad marginálie, ale pálit jakékoliv knihy je opravdu hodné nejvýše pátera Koniáše, nikoliv moderního státu.

Dobrá, podívejme se například na státem garantované důchody. V roce 2011 byly sníženy, protože státní rozpočet nebyl schopen kompenzovat ani reálný pokles důchodů zaviněný inflační politikou Švédské národní banky. O rok později zůstaly v nezměněné výši (s dále nižší kupní silou) a v roce následujícím opět sníženy na korunovou hodnotu r. 2010.

Jaká je například skladba spotřebního koše švédského důchodce (vynechám marginálie, jako je kaviár, šampaňské, či Volvo).

Důchodcovský pár obdrží ve Švédsku státní penzi v součtu cca 17 000 SEK (SKr.) po zdanění 27 %! (Je úsměvné, že socialistický stát si ukrojí další daň i z přerozdělených peněz.)

Kolik stojí nějaké běžné položky? (Kurz SEK je vůči CZK cca 3:1.)

Položka
Nájem
Benzín

Zmíněný svědek dokumentuje, že v roce 2004 obdržel jako důchod 68 % procent průměrné mzdy (ani není třeba testovat, zda šlo o medián mezd, nebo o aritmetický průměr, nebo nedejbože vážený průměr).

Jeho dnešní reálná hodnota měřená kupní silou je někde kolem 40 %! Jak jsou na tom dnešní čeští důchodci, kteří uvěřili tomu, že když 35 let pracovali, budou státem zabezpečeni až do smrti?

Švédsko zničily vysoké daně. Česko ničí stejný koncept: co nejvyšší zdanění a následná neefektivní „státní péče“, která se rok od roku kvalitativně i kvantitativně snižuje.

Důchodcům (ČR) státní systém přidá občas nějakých 32 korun měsíčně, zatímco náklady na toto administrativní „zvýšení“ převyšují kupní efekty zvýšení. Zatímco státním zaměstnancům se přidávají násobná procenta.

Jakýkoliv pokus o reformu penzijního spoření vždy nakonec skončí tím, že soukromé, šestačtyřicáté pilíře jsou zbytečné a nežádoucí a příští socialistická vláda je stejně okamžitě zruší, protože jen státní průběžný důchodový systém je ten jediný myslitelný, protože je socialisticky správný.

Socialismy všech typů vychází z předpokladu, že lidem peníze do ruky nepatří, protože by je mohli užít podle svých úvah a priorit a mohli by tak narušit plány a koncepty byrokratického centralismu.

 Proto každou soukromou aktivitu jednotlivce nutně musí terorizovat státními regulacemi, dotacemi, přerozdělováním, administrativním a daňovým přetěžováním, pseudoekonomickou despocií a nakonec i parazitismem na cizích úspěších.

Odměnou za podporu těchto nápadů je ale vždy jen neadekvátní žebrácká almužna a nalézání viníků na straně podnikatelů, místo na straně státu, který to fakticky zavinil.

Jenže těch žebráků toužících po právu na almužny je tolik, že dnes určují směry států. Ve Švédsku i v Česku. A jinde. A vždy se najde ideologie, která jim to dovede prezentovat jako nezadatelné právo.

Všechny socialismy operují jen s právy a zapomínají hovořit o odpovědnosti, morálce, nebo povinnostech. A také se obrňují tou zkušeností, že zdroje jsou (umíme je vynutit).

Všechny tyto nápady potírají lidskou přirozenost a motivaci dělat něco obecně smysluplného a výdělečného. Produkují a financují činnosti beze smyslu, ale o to urputněji. Ovšem, za cizí peníze. Švédsko vysoké daně už zničily. Česko (nejen) vysoké daně ničí dnes.

Kdy se lidé postaví teroru státu a řeknou, že tudy cesta nevede? Patrně až tehdy, až socialistické strany naleznou, že zdroje už nejsou. Ale to už bude pozdě.

Východisky z tohoto dilematu je jen komunismus, nebo fašismus. Oba ty směry principielně popírají přirozená práva jednotlivců a používají ideologii totality státu nad lidmi jako základní thesi.

Důsledky jsme mohli historicky sledovat v nacistickém Německu, i v komunistickém Sovětském svazu, protože oba státy praktikovaly totéž. Státní socialismus.

Ale stále nám to nestačí. Pořád jistá skupina občanů socialismus chce.