Rozpory Bible (IX)

Celý soubor těchto článků má jediný smysl. Apelovat na kritické myšlení. Odhalit principy fanatismu. Nejhalasnější v diskusích byli ti, kteří nesnesli tento kritický pohled. Ti, kteří si z několika sporných textů udělali fetiš. A já je přitom i s jejich vírou neodsuzuji, jen kriticky nahlížím. Oni však nejsou ochotni tolerovat cokoliv jiného. Odhalují se v tom, že jejich světovým názorem není láska k bližnímu, ale hluboká nenávist ke každému jinému názoru.

Křesťanství, zhruba do sta let po „smrti Ježíše“, mělo zcela jinou náplň a ambici, než je forma dnešního křesťanství. Zejména římskokatolické pojetí vedlo k nejhoršímu pokroucení a zneužití prvotních hodnot. Společnost byla rozdělena na laiky, kteří byli schopni uvěřit a na „odborníky“, kteří zprostředkovávali styk laiků s Bohem. Z této skupiny se brzy stala kasta. Kasta, která ochutnala moc a přepych. Z věřících se stali ovládaní a z církve mocní (lhostejno, zda to budeme dokladovat mocí kardinálů na královských dvorech, Salemskými procesy s čarodějnicemi, či tuzemsky známějšími procesy z Velkých Losin v rukou zvrhlíka Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. [1678-1696])

Vraťme se však k osobě Ježíše Krista a k Bibli. Velerada jej odsuzuje na smrt, ačkoliv zásady židovského soudnictví to neumožňují. Dokonce tak, jak to židovské tradice vůbec neznají. I sama Tóra nedovoluje takovéto postupy.

Mojžíš uvádí (21,10), že: „Kněz na jehož hlavu byl vylit olej pomazání… neroztrhne svého roucha…“. Ale Matouš svědčí (26,65), že: „velekněz roztrhl roucho své…“. Zákon mu to výslovně zapovídal. A zbytek židovské velerady by to nesměl strpět.

Podobně můžeme nalézt, že Židé (Jan 12,28): „…do paláce nevešli, aby se neposkvrnili…“ Ale Matouš (27,62) svědčí, že: „den po pátku… shromáždili se kněží a farizejové u Pilata Pontia…“. Jak by to bylo možné? Nesměli se poskvrnit ani v předvečer svátku, natož přímo ve svátek. Nemohli vzít s sebou stráž a nemohli následně pečetit kámen na hrobě Ježíše. To odporuje všem pravidlům.

Velerada (zřejmě nejvíce Kaifáš) nakonec hledá řešení v jiné judikatuře, v moci římské. Ale otázka je stále stejná: kdo a proč lže?

Jakoukoliv víru můžeme vnímat v zásadě dvěma pohledy: „Jestliže věřím, nesmím pochybovat“. A druhým pohledem: „Jestliže pochybuji, nemohu věřit“.

Dokladuje nám to například Tomáš, který patrně přešel z druhého stavu do prvního (ovšem, klaďme si otázku, zda se nesetkal s opravdu živým Ježíšem, kterému vkládal prsty do ran).

Celá poprava INRI vyvolává řadu otázek, a pokud se vyhneme biblickému výkladu, nemusí být od věci názor některých biblistů, že Ježíš nemusel nutně zemřít, ani být zapečetěn v podezřele vhodně umístěném hrobě, ani nemusel „vstát z mrtvých“. Všechno to mohly být alegorie. Četl jsem i verzi, že po zotavení se z ran odešel Ježíš z Jeruzaléma někam na východ, snad do odlehlé části Persie, či až do Indie, kde dožil svá léta. Pravdu se však asi nikdy nedovíme. Ale tuto možnost bychom (pokud nejsme fanatiky) měli umět připustit jako možnou.

Já samozřejmě chápu, že bigotně věřících se tyto články musí dotýkat v neuralgickém bodě. Ale ať si uvědomí, že jestliže já nevěřím jejich přesvědčení, nejsem Satan, kterého nutno zabít, upálit na hranici, či ukřižovat. Jen jsem si, bez svolení, vybral jiný názor. Jeden z možných.

To možná vadí nejvíce. Svoboda myšlení.