Rozpory Bible (I)

K jakékoliv víře lze přistupovat dvěma způsoby: způsobem gnostickým, tedy založeným na zkušenosti a poznání a způsobem agnostickým, tedy slepě věřícím dogmatům církve, bez jejich zkoumání, či pochybností. Křesťanství se brzy po svém oddělení od judaismu vydalo právě cestou agnostiky. Cestou neměnných tezí, na jejichž interpretaci má patent vysoký klérus a věřící mají jedinou cestu: slepě věřit předloženému.

Bible (řec. Ta Biblia – Knihy) je složena z řady nezávislých knih, které mapují ve Starém zákoně vývoj judaismu od „stvoření světa“ až do roku asi 50 př. Kr. a v Novém zákoně, který popisuje vývoj křesťanství po narození Krista. Obě části jsou plné věcných chyb, z části zaviněnými ústním předáváním legend a v Novém zákoně již i účelovými lžemi, které sloužily k upevnění věrohodnosti postavy Mesiáše.

Starý zákon

První souhrnný text vznikl až v roce 70 po Kr. po pádu Jeruzaléma (Hebrejská Bible). Do té doby byly jednotlivé knihy Starého zákona odděleny na papyrových svitcích. Dnešní text, známý jako masoretský, vznikl až kolem roku 900 po Kr. Originální texty se nedochovaly. Přežily pouze překlady z původní hebrejštiny a aramejštiny (nejstarší je asi řecký překlad Septuaginta vniklý z požadavku faraóna Ptolemaia II. asi 250-150 př. Kr. jeruzalémskými rabíny). Starý zákon snad ani nelze chápat jako dějepisný dokument, spíše jako popis vztahu Izraelitů k Bohu. Je základním kamenem judaismu. Tvoří jej pět knih Mojžíšových (Pentateuch, pět pouzder, tóra; [Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium]). Starý zákon končí smrtí Mojžíše a vstupem Židů do země zaslíbené – Kanaánu.

Autorství je zcela chybně připisováno pouze Mojžíšovi. Spíše se však jedná o ústně předávané tradice a legendy, které byly v některých obdobích sebrány (vláda kr. Davida a Šalamouna, 10. stol. př. Kr.). Většina částí pochází z doby před Mojžíšem a až po něm, až z období po babylonském vyhnanství.

Nový zákon

Vzniká během jednoho století po údajném narození Ježíše Krista a tvoří základ křesťanství. Originální texty se rovněž nezachovaly; pouze jejich opisy a překlady vznikající od sklonku 2. stol. po Kr. až do 13. stol. Nový zákon je psán v řečtině; do latiny byl přeložen brzy po svém vzniku. Nejstarší fragment Janova evangelia pochází z r. 125. Uceleným spisem je až tzv. Sinajský kodex. Obsahuje 27 knih. Čtyři evangelia: Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo, která popisují život a učení Ježíše Krista (vznik v letech 70-100 po Kr.), skutky apoštolů, řadu dopisů a knihu Zjevení.

I o autorství jednotlivých evangelií existují dnes různé pochybnosti. Například evangelium Matoušovo (původně celník z Kafarnaum) se jeví být kompilátem Markova evangelia a Ježíšových výroků po jeho působení v Palestině zaznamenaných Markem. Finálním autorem kompilátu byla zřejmě později třetí osoba.

Markovo evangelium (tlumočník apoštola Pavla) je též jakousi kombinací vlastních vzpomínek, vzpomínek Pavlových a kázání apoštola Petra s nímž se setkal v Římě. Jisté je, že Marek se osobou apoštola Petra zabývá poměrně hluboce. Evangelium vzniklo pravděpodobně kolem r. 65. Někteří biblisté připouštějí, že autorem Markova evangelia mohl být i apoštol Jan.

Lukášovo evangelium (lékař apoštola Pavla na misiích, původem z řeckého prostředí) se jako jediné zabývá i ženami v okolí Ježíše. Vzniklo pravděpodobně až po roce 70, kdy došlo ke zkáze Jeruzaléma (Lukáš ji zmiňuje).

Janovo evangelium velmi pravděpodobně prošlo redakcí Janových žáků (konec 1. stol.). První tři evangelia se označují jako „synoptická“, popisující stejné události a tudíž se dají snadno srovnávat. Janovo evangelium je o mnoho duchovnější a političtější. Někteří biblisté se kloní k názoru, že autorem nebyl apoštol Jan, ale spíše žák Ježíši nejmilejší – Marie z Magdaly! (To se jistě pozdější církvi muselo velmi nelíbit!)

Autorem Skutků apoštolů je apoštol Lukáš. Popisuje rané šíření církve apoštolem Pavlem (ten k církvi konvertoval).

Z jednadvaceti „listů“ je třináct připisováno Pavlovi, zbytek vysokým osobnostem křesťanství. Dnešní věda se kloní k tomu, že řada listů byla připsána Pavlovi jen proto, aby se zvýšila jejich vážnost.

Za velmi zvláštní lze označit knihu Janových zjevení, neboli Apokalypsu. Zjevení jsou velmi symbolická a obrazná. Vznikla kolem roku 95 za císaře Domiciána, kdy byli křesťané silně pronásledováni. Ač autorství připisováno Janovi, pro stylistické a jazykové rozdíly (evangelium [Marie M.?], listy [J.], zjevení [J.?]) o tom panuje silná pochybnost. Dokonce je pravděpodobné, že i Jan zemřel dříve, než Apokalypsa vznikla.

S interpretací Janových zjevení měla pozdější církev značné potíže a z řady vydání Bible byla Apokalypsa zcela vypuštěna. Řadu zjevení šlo totiž vyložit jako popisy možných forem zneužití křesťanství jen k mocenským účelům.

Podíváme-li se na dobu vzniku jednotlivých evangelií, zdá se, že ani jeden z evangelistů již nebyl mezi živými a jedná se jen o přepisy textů jinými osobami, či účelové líčení událostí z doslechu.

Prosím, abyste si nikdo nevykládali těch několik budoucích článků jako snahu o rozmetání číkoliv víry, ani jako odbornou náboženskou disputaci, ani budování nějakého „vědeckého ateismu“. Jde mi jen a pouze o gnostický pohled na nejvydávanější knihu světa a o upozornění na neúmyslné i úmyslné chyby v jejím textu. A snad i o tematický úvod ke studiu Bible.