Proč to fungovat nemůže a nikdy nebude (3)

Poněkud ukvapeně jsme se po roce 1989 upjali k tomu, že lidská svoboda je identická s pojmem svobodných voleb. Nepochybně, svobodné volby 40 let scházely, ale žel, volby víceméně demokratické, vlastně na míru osobní svobody nemají praktický vliv, protože v rejstříku možných voleb jsou setrvale politické strany, které kolektivně míru osobní svobody potírají.

Ve společnosti lze vysledovat vjem, že pravicové politické strany nadržují jen podnikatelské sféře a zájmy dělníků jsou jim ukradené. A naopak, že prioritou levicových stran jsou především zájmy dělníků. To tvrzení se odvíjí z poměrně zakořeněných představ marxistů a s realitou se samozřejmě hrubě míjí.

Pokud své tvrzení jen maličko přeženu, zájmy podnikatelů i dělníků jsou vlastně zcela shodné. Společným nepřítelem obou skupin je v dnešním pojetí samozřejmě stát, ať je reprezentován tou, anebo jinou politickou stranou, které všechny a bez výjimky protežují vliv etatismu, regulací a centrálního řízení, tedy zasahování státu do všech možných sfér lidského života. Jsou to snad i strany demokratické, ale potíráním a oktrojováním osobní svobody jednotlivce tendují spíše k fašistickému pojetí státu, což je nepřijatelné.

Pojetí společnosti lidí snad můžeme rozdělit na zastánce anarchokapitalismu, kdy jedincům nevládne vůbec nikdo, zastánce minarchismu, kdy stát je sice jako zastřešující organisace přítomen, ale jeho vliv je minimalizován na jen několik málo funkcí, například vnitřní a vnější bezpečnost a vše ostatní se děje jen svobodným jednáním jedinců. Tyto formy společnosti lze ještě označit jako svobodné, kdy rozhodovacím faktorem je hlavně respekt k soukromému vlastnictví, nebo jen malý vliv na něj.

Za těmito dvěma směry už se v rychlém sledu řadí směry, ve kterých je stále větší a větší část osobních lidských svobod lidem automaticky odebírána již narozením (často už se pak hovoří o jen svobodách občanských, kdy jedinec svým tzv. „občanstvím“ jaksi automaticky přichází o jisté penzum svobod osobních ve prospěch státu).

Další společnosti pak upevňují postupnými kroky moc státu nad jedincem do takové míry, že už ani nelze hovořit o svobodě dílčího jedince, protože všichni podléhají tolika nařízením a regulím, včetně regulace, či konfiskace osobního majetku (do kterého lze řadit nejen vlastnictví věci movitých a nemovitých – jak bývá často zjednodušováno – ale vlastnictví výrobních prostředků, kapitálu, ale svým způsobem i omezování, či kontrolování výkonu práva na svobodný pohyb, práva na osobní obranu, práva na svobodný výběr a dalších).

V těchto a dalších případech už naprosto převládá pojem tzv. „zájmu společnosti“ nad zájmy jedince, přičemž je vždy doložen arbitrární předpoklad, že společnost (a náhle už nejde o svobodné spolčení jedinců podobných potřeb, ale vždy výhradně o koncept Státu), musí mít přednost.

Že tato forma vynuceného občanství s již poněkud redukovanými osobními právy se začíná nebezpečně vracet k modelu feudálnímu, nebo snad i otrokářskému, je vcelku nabíledni. Člověk je vlastněn státem již prakticky od okamžiku početí. Už od dětství je státním školstvím indoktrinován tak, že nic kromě Státu nemůže existovat a to jen v této a nejiné formě. Má sice možnost v plnoletosti formálně periodicky volit nějaké politické vektory směřování toho státu, ale prakticky už jde jen o jen málo se lišící úhly upevňování pozice již konstantního pojmu Stát.

Pokud k tomu přičteme již obligátní zvyk Státu konfiskovat pro své účely větší a větší části příjmů jedince, nad jejichž užitím a spotřebou má ten jedinec stále se snižující kontrolu, pak příměr s feudalismem v novém pojetí není vůbec chybný a označit koncept „moderního státu“ jako „neofeudalismus“ není vůbec od věci.

Další, ještě pokročilejší formou, jsou pak socialismy rozličných podob a tvarů, kdy je v zájmu Státu zcela potlačena soukromá držba výrobních prostředků a prakticky všechny kompetence a aplikace zdrojů jsou již plně v rukou Státu ovládaného omezenou mocenskou skupinou.

Poslední z té skupiny je již forma Státu, která ovládá všechny zdroje, všechen kapitál a všechna konání jedince. Bez nadsázky jí můžeme říci forma fašistická.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem celý vývoj společenských forem v článku začal takovým konceptem, kdy je svoboda jedince, ekonomická i osobní, maximální. Tedy je to koncept liberální, a jinými slovy pravicový. Pravice vyznává maximální svobody jedince a vůbec se neptá, zda je to člověk bohatý, nebo chudý, zda je dlouhý, či krátký, žena, nebo muž.

Jak pokračuje posun doleva, jsou umenšovány buď svobody osobní, nebo ekonomické, až v ultralevicové nezůstává žádná z nich a prvním a posledním arbitrem ve všech otázkách zůstává jen Stát, lhostejno, jak se nazývá.

Proto Ludwig von Mises zařadil všechny formy socialismu a fašismu do stejné oblasti stejného pohrdání lidskou svobodou, a nazval je extrémní levicí.

Někdy se tvrdí, že politické spektrum je kružnicí, kdy se extrémní levice s extrémní pravicí vlastně setkává na protilehlé části indiferentního středu. Ten koncept je chybný a daleko přesněji lze vykreslit tyto vztahy pomocí dvojosého tzv. Nolanova grafu.

Z celého toho poměrně zdlouhavého čtení je třeba odvodit, že všechny současné politické strany v (nejen) našem státě jsou levicové, protože všechny pracují s omezováním svobody jedince, buď v ose osobních práv, nebo v ose práv ekonomických. Ultralevicové v obou. Proto je Dělnická strana levicová, proto je ODS levicová, proto je TOP-09 levicová, proto je Áno, levicové a tak dále.

A pokud jde o dělníky, tradiční voliče levicových a ultralevicových stran, měli by si raději uvědomit, že ty strany, které si je za jejich vlastní peníze kupují, jim nikdy nedají ten podstatný podíl na kořisti, loupeži Státu. Dají jim maximálně drobečky z panského stolu. A samy přitom těží z rozdmýchané nenávisti proti majetku jiných mnohonásobné zisky. A jedna kobliha zdarma, nebo jedno pivo za čtyři roky je přesně tou odpornou primitivní manipulací.

My potřebujeme Vás, a Vy potřebujete nás. Stát Vám, jako vždycky, nakonec na*ere! Jedeme totiž na stejné lodi, pravda, někdo kormidluje, někdo vytahuje plachty, někdo ovládá sextant a umí vypočítat kurz. Ale když se jeden, nebo druhý, nebo třetí splete, všichni skončí na korálovém útesu. Tak to je!

Pak je sice možné modlit se k Bohu, ale zda to pomůže, je veliká otázka.

Dělníci, nenechte se tak hloupě obelhávat!