Problém (nejen) slovenských učitelek

Zamrzelo mě dnes jednání administrátorů blogu iDnes, že vyhodili článek pana Jozefa Vargy do skupiny článků soukromých, tedy prakticky nedohledatelných a nečtených.

Uznávám, že pan Varga přetiskl cizí text ze SME, čímž do jisté míry porušil kodex blogera. Ale ten apel dvou východoslovenských učitelek na státní orgány SR je tak podobný problematice naší, že by měl být spíše dán do skupiny článků „Zaujalo nás“ a ne odsunut za hranici čtenosti.

Učitelky popisovaly v jak obtížné situaci jsou nejen ke slovenské minoritní etnické skupině, stejně, jako my zde, ale obecně jak je pedagogika dnes velmi obtížným povoláním, často sužovaným byrokratickými požadavky státu. A nedělejme si iluze, že v ČR všechno bezvadně funguje. Jsme na tom úplně stejně, jako naši nejbližší východní přátelé na Slovensku.

Ač mnoho lidí (a trochu i já) má námitky proti státem placeným rekvalifikačním kurzům nezaměstnaných, občas ne­za­měst­na­né vyučuji (a žel, často i „nezaměstnatelné“). Vcelku souhlasím, že různé, zcela účelové kurzy, například „asertivního vystupování“, nebo „orientace ve státní správě“ těm nezaměstnaným mnoho užitku nepřinesou. Ani tupohlavé rekvalifikace na „řidiče vy­so­ko­zdviž­né­ho vozíku“, kterých už je v Bu­dě­jo­vi­cích asi padesát na 1 km². Samozřejmě dále nezaměstnaných.

Ale rekvalifikace (respektive dovzdělání) v počítačové gramotnosti nepočítám mezi až tak zavrženíhodné. Co si říkat, i vrátný dnes ten „šraňk“ je nucen zvedat přes počítač, a ani ty příšerné „řach-píchačky“ ke kontrole do­cház­ky už skoro nikde nejsou.

Takže dovzdělání se může být pro řadu lidí skutečně přínosné a může zvýšit jejich potenciál na trhu práce.

Ale někdy jsou kurzy skutečně odstrašující a přímo se jedná o vyslovené plýtvání veřejnými penězi. Pro příklad dám kurz jakéhosi „emancipačního a začleňovacího“ programu jakési agentury, pro jisté etnikum, pro kterou jsem byl zjednán jako lektor.

Ta agentura samozřejmě čerpala grant z veřejných a evropských zdrojů (a popravdě, můj plat, nepříliš vysoký, za ty nervy nestál).

Ti frekventanti pravidelně docházeli na výuku o půl hodiny, či o hodinu později. Jejich pozdravem bylo: „Nazdar šéfíku, tak kdy nás pustíš domů?“.

Nějaký výklad, nebo vysvětlování naprosto ignorovali. Našli si na Internetu zdroj nějaké etno-hudby a vesele se bavili muzikou i mezi sebou. Nějaké „inteligentní“ pauzy ve výkladu, nebo zvýšení hlasu prostě okázale ignorovali. A jestliže jsem jim přístup k Internetu zablokoval, naštvali se.

O první přestávce, po 45 minutách, si zašli zakouřit a už se nějak zapomněli vrátit. A já v učebně seděl do dvou hodin sám v obavě z případné kontroly zadavatele nad mým plněním smlouvy.

No nic, nechci se rozčilovat, už je to pryč. Ale ty dvě slovenské učitelky si svým úřadům stěžovaly na velmi závažný problém a stejný problém zde v Čechách máme i my. A pojmenovaly to z hlediska pedagogů naprosto přesně.

(A nejde jen o to etnikum, ale obecně o vztah rodiče – škola.)

Jestli mi to autor článku dovolí, přeložím ten text slovenských učitelek do češtiny, opatřím místními poznámkami a zveřejním. Protože se stanu autorem překladu, nemohu být redakcí nařčen z plagiátorství a porušení kodexu blogera.

Pokud mi to autor nedovolí, budu jen litovat, že kvalitní text skončil na smetišti dějin. Vlastně popis reality.

Ale to je náš osud. My tady píšeme pod svým jménem a fotografií články, jiní, anonymní diskutéři pod podivuhodnými nicky, mohou libovolně urážet nejen autory textů, když s nimi nesouhlasí, ale i vzhled pisatele, ale to je prý OK. A některé články se z přehnané korektnosti (anebo autocenzury?) pro jistotu před veřejností ukryjí.

Respektuji, že provozovatel serveru má právo určovat pravidla hry. Na druhou stranu přílišný dogmatismus může být na škodu. Ty články jsou přece názorem veřejnosti, byť v tomto případě i slovenské.