Problém demokratické totality

V listopadu 1989 jsme svrhli totalitu komunistů. A co jsme si pořídili? Totalitu demokratickou. Rýpal může namítat, že možností volby jiné politické strany dojde k žádoucímu posunu kurzu, ale vidíme opakovaně, že to není pravda.

Demokratizace demokracie

Všechny politické strany, bez výjimky, znají občana jen ve volební den (zmasírovaného předvolebním nátlakem pořádaným draze placenými reklamními agenturami). Politická scéna je prohnilá. Politici ostentativně pohrdají občany a navazují tak na nejhorší tradice komunistické totality. V době voleb se předhánějí v lichotkách a slibech. Jakmile volby skončí, jsou sliby zapomenuty a „vážení voliči“ se změní v nebezpečný a primitivní dav, který musí být držen na uzdě „osvícenou vládou“.

Politikové se nám vlichocují sliby modrého z nebe, když potřebují naše rozhodnutí ve volbách, aby si mohli podržet svá privilegia, ale vzápětí se děsí možnosti, že bychom my, občané mohli rozhodovat něco sami.

Zmůže něco nějaká jiná politická strana?

Zkušenost ukazuje, že každá taková strana se dříve či později zapojí do systému vzájemných úsluh a výhod, vzájemného boje o moc a důležitá křesla. Výsledek bude vždy stejně špatný, ať se to jmenuje jakkoliv.

Občané sami musí mít právo rozhodovat o všem, co chtějí a nechtějí, a to přímo např. prostřednictvím referend, pokud takové přání formou závazné petice projeví.^[1]

Předpokladem je zavržení elitářské společnosti politických šíbrů a posílení sebevědomé a hrdé občanské společnosti. Toho se ovšem ti političtí šíbři děsí ze všeho nejvíce. Představa, že by jim lid poroučel co chce, je jejich noční můrou.

Každá moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně. To je to, co zde dnes máme! Panstvo, novodobou politickou šlechtu. A stádo biřiců, přisluhovačů a výběrčích daní a dole ty robotěze s právem platit, platit a platit. A hlavně do toho už nekecat.

Jakoby v nás setrvávala tradice poddanství a potřeby nějaké vrchnosti, která ví nejlépe, co je pro nás dobré.

My ale musíme jít jinou cestou^[2]! Vrátit občanům právo rozhodovat si o vlastních věcech kdykoliv si to budou sami přát!^[3]

Politolog Zbořil současnou situaci analyzuje takto: „Možná, že jsme na prahu nějaké revoluce, ve smyslu náhlé, rychlé změny poměrů. A strach těch, kteří si mysleli, že jsou nedotknutelní, tady už je. Tak proč by nedošlo i na korupci, materiální i morální.“

„Míra nedůvěry lidu překročila únosnou mez a lidé jsou ovládnuti strachem. Dá se tedy hovořit o tom, že vzniká nová kultura – a to kultura strachu, jež volá po nějakém mesiáši a úpadku mocných,“ pokračuje politolog dále.

Vnímáte to riziko mesiášství? Vnímáte ten strach? Strach otroků?

Lidé (a nejen u nás) mají čím dál více plné zuby všech politiků a vlád. Nikdo soudný dnes nemůže vyslovit, že kdo pracuje, má se dobře a může zbohatnout. Dnešní mechanismus spíše inklinuje k tomu, že každý schopný člověk je v podstatě nebezpečný pro ty neschopné, kteří jsou u moci (a platí to nejen pro firemní mechanismy, ale v míře mnohonásobné pro celý stát).

Naše občanská práva si však musíme vynutit, kdybychom čekali na prosazení občanských práv shora, žili bychom dodnes v podmínkách nevolnictví. (I když – nežijeme v něm téměř už zase?)

1. Je třeba si vynutit – a jakkoliv – na současné moci změny Ústavy. Zakotvení nezpochybnitelné závaznosti petičního práva lidu a závazného referenda v případě, že otázka je pro mnoho občanů důležitá.
2. Je třeba si vynutit  – a jakkoliv – na současné moci odvolatelnost politiků, či volených zástupců – pokud vůbec ten mechanismus setrvá. Ne za 4 roky, ale dnes, nejpozději zítra.
3. Je třeba si vynutit – a jakkoliv – na současné moci hmotnou odpovědnost těch, kterým byl výkon jakékoliv moci svěřen. Kdykoliv pochybí, musí nést osobní odpovědnost za škody, které způsobil.

K nejšílenějším iluzím dneška patří domněnka kontrolovatelnosti, průzračnosti a dobrých úmyslů sociálního inženýrství a dobrých úmyslů vlád.

[1] Toto využití metod přímé demokracie ostatně předpokládala washingtonská deklarace vyhlášená ČNR 18. 10. 1918 a obdobně i první návrh ústavy ČR, inspirovaný švýcarským modelem, který však politici zablokovali. Bohužel se tehdy politici přiklonili k modelu francouzskému (a bylo to dosti pod nátlakem), který preferoval právě model demokracie nepřímé.

[2] Nenarážím na chronicky známý výrok Vladimira Iljiče Uljanova.

[3] Očekávám námitku, že lidé si jako první budou přát nulové daně. Ale i to je legitimní přání! Jestliže však vládě ukvapeně upřou jakékoliv prostředky, zjistí, že nejednali rozumně. Některé věci by přestaly fungovat. Pravda, u některých by to vůbec nikdo nepoznal, u jiných by to mohlo řadě lidí citelně chybět. Ale situace by se spontánně a z vůle lidu dostala do rovnovážného stavu. Ostatně nemyslím, že by mnoho lidí bylo tak naivních.

Lidé by se neměli bát svých vlastních vlád. Naopak! Vlády se musí bát svých občanů!!!