Praha odborová

Ani se mi už nechtělo nic psát o sobotní manifestaci na Václavském náměstí. Vyčerpávající zprávu vydal pan Dušan Makovský v článku „17. listopad – znásilněný, podupaný a zabalený do rudé vlajky“. Nedalo mi to.

Nechci se plácat po ramenou za to, že jsem předpokládal, že demonstraci si přisvojí odborové organizace a s nimi spřátelené politické strany. Po jejím průběhu musíme (žel) konstatovat, že demonstrace odporu nebyla občanská, ale ryze politická. Marné je potom volání, že média a další subjekty se snaží rozbít jednotu národa bouřícího se proti stavu naší společnosti a neschopné vládě jednostranným informováním. Alespoň pokud je řeč o Václavském náměstí.

Václavské náměstí (nepočítám-li poněkud upozaděnou akci pana Ponerta) bylo plně v režii odborových svazů, ultralevicového uskupení ProAlt a zástupců několika dalších levostranných iniciativ. Byla-li tam jaká jednota, pak byla úzce zájmová.

Předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil si hned v úvodu zazoufal, že odborový svaz nedisponuje dostatečným kapitálem, aby i tentokrát demonstranty přivezl vlastními autobusy, a v závěru své řeči, kterou bych rozhodně neoznačil jako bravurní rétorický výkon tribuna lidu, zahořekoval, že nemůže sám vyhlásit generální stávku „…ne na jeden den, ale na celý týden…“, když si to odboráři nepřejí a jak by si on přál. Zdůvodnil to tak, že odboráři se bojí o svá pracovní místa a stávka by je mohla ohrozit.

Pan Zavadil zmínil, že v České republice je více, než půl miliónu nezaměstnaných a jeden a půl miliónu postižených exekucí. Tato čísla se však liší od oficiálních údajů o více, než třetinu – asi má lepší informace. Kromě standardních odborových požadavků zmínil však i volání po majetkových přiznáních a přání zavedení prvků přímé demokracie. S těmito dvěma body by se dalo souhlasit.

Českomoravská konfederace odborových svazů vznikla transformací původního ROH, sdružuje 30 dílčích odborových svazů a je členem Evropské odborové konfederace ETUC. Podle údajů z roku 2007 ČMKOS zastupoval 540 000 členů.

Jinak tomu bylo v listopadu 1989, kdy členy Revolučního odborového hnutí byli, až na několik rebelujících, prakticky všichni občané ČSSR. Nemyslím, že odbory mají dnes moc vyhlásit generální stávku – nemají k tomu ani sílu, ani mandát. Jediné, co po vzoru francouzských kolegů mohou docílit, je ohrožení beztak už ochromeného hospodářství. Ale hlavně: nezastupují všechny občany země, ale jen dílčí zájmovou skupinu obyvatel.

Z dalších, kteří z pódia zahovořili, zmiňme ještě Ilonu Špidlíkovou za „Alternativu zdola“, která nejen slovníkem, ale i tónem řeči připomínala spíše Jiřinu Švorcovou, Ondřeje Lánského za prakticky komunistický ProAlt, Josefa Středulu za odborový svaz KOVO, ale i předsedu Národní rady osob se zdravotním postižením Václava Krásu.

Jistě, stav naší republiky a společnosti není dobrý. Ačkoliv velmi zvolna doháníme hospodářství Německa, přesto čím dále širší zástup občanů žije prakticky na pokraji chudoby. To je jistě alarmující. Ale měli bychom si bez nějaké ideové zaslepenosti uvědomit kde je chyba. Nelze jednostranně tvrdit, že pracující pracují málo, nebo špatně, stejně jako nelze vinit podnikatelskou třídu, že úmyslně a zlovolně tyto pracující okrádá. Vina je ve špatném podnikatelském prostředí, za které nesou vinu naši vládní představitelé, nejen ti dnešní, ale i jejich předchůdci. Vina je v rozhazovačné a demotivační vládní politice, která se nám zde vleče léta bez ohledu na to, zda vládnou ti, nebo ti druzí.

Měli bychom si také zodpovědět, zdali naše dnešní členství v EU je skutečně přínosné. Když jsme k EU přistupovali, „pravidla hry“ byla podstatně jiná, než po vynucení Lisabonské smlouvy. Přejdeme-li jiné důvody, mnoho lidí tehdy, v roce 2003, předpokládalo, že přistupujeme k tzv. EHS. Mnoho lidí si také odvodilo rovnici: „vše, co přišlo z východu, bylo špatné; obraťme se k západu, který má letité úspěchy, a přeberme to dobré“. Praxe nám přinesla spíše převzetí toho horšího ze západu, známých chyb jsme se nevyvarovali. A dnešní podoba EU nám vnucuje ještě to horší z toho špatného. Ztrácíme čím dále více naší suverenity a jsme nuceni tupě si odhlasovávat regule a nařízení, nad kterými zůstává rozum stát, bez možnosti je odmítnout. Neměli bychom podléhat defétismu, projevu ztráty důvěry ve vlastní schopnosti.

Měli bychom také dobrovolně a s plným vědomím přistoupit na „toleranční patent“. Nemyslím ten rakousko-uherský. Toleranční patent, který fungoval na západ od nás a nesl asi toto poselství: „podnikatel, ani dělník nejsou jeden nad druhého, protože se vzájemně potřebují. Podnikatel nic nevyrobí a neprodá nebude-li mít kvalifikovanou a loajální pracovní sílu. Tu má dobře zaplatit, aby si ji udržel. Dělník, není-li schopen sám podnikat, nevytvoří nikdy pracovní místo. Měl by si vážit svého zaměstnavatele, který mu jej poskytl.“

Pokud nebudou žít v symbióze, bude mezi lidmi vládnout jen řevnivost a nenávist. Veškeré apriorní nadávání si do modrých strak a oranžových populistů nikam nevede. Jen rozdmýchává slepou nenávist jedněch k druhým, zatímco někdo třetí si mne ruce. A nad tím vším podmínka nutná, nikoliv postačující: páteří ekonomiky budiž střední stav, malí a střední podnikatelé, nikoliv nadnárodní molochy, ani státní byrokracie. To je současný i budoucí úkol vlád.

Nelze vinit stát, že nevytváří pracovní příležitosti. Stát to neumí a těch několik tisíc, které vytvořil, stálo nesmírné finanční prostředky (přes milión korun na jedno pracovní místo). Stát umí vytvářet jen neproduktivní úřednická místa, která nám všem, dnes a denně ztěžují a otravují život. Místa, která účinně brání (nejen) rozvoji podnikání. Daňová politika škrtí už tak zmírající ekonomiku. To je vysvědčení našich vlád. A ačkoliv je ta současná asi nejhorší, co jsme kdy měli, měli bychom si umět zodpovědět, zda ta následující nebude ještě horší, pokud zůstane vše při starém.

Demonstrace na Václavském náměstí se tak stala jen jakýmsi autodafé, okázalým upalováním kacířů. Nemohla být společensky jednotná, protože byla výsostně politická a tudíž nenesla pozitivní poselství, ani řešení, nýbrž jen destruktivní rysy.

Přesto vše by předseda vlády neměl nad touto demonstrací blazeovaně mávnout rukou, jak to v televizi předvedl: „jen ať si kecají, demokracie jim to umožňuje a my na to nemusíme brát zřetel“. V lidech vře „tekutý hněv“.  Jeho prvním stádiem byla „truc-volba“ komunistů v krajských volbách. Druhým stádiem může být buď naprostá rezignace společnosti, nebo výbuchy extremistického násilí. To by si měl pan Nečas setsakramentsky rychle uvědomit. Pštrosí politika nic nevyřeší.

O to přínosnější se mi zdá demonstrace studentů v Českých Budějovicích. Mnohým lidem se to nelíbí, prý studenti zpochybňují demokratický proces, ale tak to není, studenti se vyjádřili naprosto jasně. Nechceme sebou nechat manipulovat a nenecháme si všechno líbit. Na tom náměstí nestáli jen studenti, ale zástupci mnoha generací.

S trochou naděje a básnického patosu bych řekl, že skutečný tlak k zásadním změnám nemusí vzejít tradičně z Václavského náměstí, ale může se jako bájný Fénix vznést z náměstí Přemysla Otakara II.

PS: Z dobrého zdroje jsem dnes obdržel informaci, že v Českých Budějovicích byl zaznamenán zvýšený pohyb armádních vozidel. Doufám, že to nic neznamená a jde pouze o shodu okolností.

Historie naší republiky se vždy odehrává a láme v přibližně dvacetiletých cyklech. Je čas udělat si doma pořádek. Klidně, nenásilně, ale o to rozhodněji. Máme na něj právo. Všichni.