Nezávazné povídání o češtině (XIV)

Psaní velkých písmen podruhé: vlastní jméno živé bytosti, osoby neurčité i mystické, odvozená přídavná jména, instituce i vyznamenání. Tak trochu všehochuť!

Bytosti živé

Že velkým písmenem píšeme jména křestní i příjmení je vcelku jasné, ale platí to i pro přezdívky, či přízviska. Jan Ámos Komenský je proto „Učitelem národů“, Johanka z Arku se označuje též jako „Panna orleánská“ (nikoli panna Orleánská) a Ivan Martin Jirous byl „Magor“ a nikoliv magor, ačkoliv se tak někdy choval. Velkým písmenem píšeme i přezdívky osob, jejichž totožnost nám není přesně známa, jako byl například „Mi­str sázavský“, „Mistr vyšebrodský“ nebo „Mistr li­to­mě­řic­ké­ho oltáře“.

U postav pohádkových, náboženských, mytologických či alegorických píšeme také velké písmeno. „Červená karkulka“, „strýček Skrblík“, „Matka příroda“, „Svoboda“ (socha nad New Yorkem podle Delacroixova obrazu). Mystickou postavou je také Bůh (nebo Pán) v náboženském významu. Ale opačně – chceme-li hovořit o „bozích na Olympu“ (mnohačetné božstvo), pak písmenem malým.

Pokud je tohoto termínu použito v přeneseném významu, píšeme malým písmenem. „Antonín Panenka byl fotbalovým bohem.“

Velkým písmenem počínáme i názvy národností: „Sudetští Němci“, „Slováci“, „rázovití Ostravané“, „Bójové“. Velkým písmenem píšeme také názvy dynastií: „Jagellonci“, „Mojmírovci“, či „Přemyslovci“ a „Lucemburkové“.

Malé písmeno ale užijeme k přiřazení k antropologické skupině, náboženské větvi, anebo k podobnému kolektivu: „běloch“, „černoch“, „katolík“, „baníkovec“.

Jména přídavná

Přivlastňovací přídavná jména odvozená z jmen vlastních píšeme též velkým písmenem (adjektiva podle vzorů otcův a matčin): „Karlův“, „Janin“, „Australanův“, „Brňanův“.

U jiných přídavných jmen (nejde-li o oficiální název) píšeme písmeno malé: „španělské víno“, „ostravské pivo“, fandíme „brazilským fotbalistům“, sice čteme „Hra­ba­lo­vy knihy“, ale jejich hrdinové jsou „hra­ba­lov­ští“.

Regiony a instituce

Pravidlo je v podstatě stejné, jako v minulém příkladu: jde-li o oficiální název, velkým, jinak malým: „Ministerstvo financí ČR“, ale „české ministerstvo financí“. Stejné platí pro správní oblasti: „Jihočeský kraj“, ale hovoříme o „jižní Francii“, „okresu Praha-západ“, ale o „severní Moravě“.

Jsou-li názvy komplikované (více jmen vlastních), raději si způsob zápisu ověřte z nějakého důvěryhodného zdroje. Například Jazykovou poradnou Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Anebo se celé formulaci obloukem vyhňete.

Lze rozpoznat jména vlastní?

Poučky, kdy psát a kdy nepsat velké písmeno si lze i zapamatovat. Horší to bývá s tím vlastní jméno vůbec rozpoznat. Vlastní jména – jak minule řečeno – slouží k jednoznačné identifikaci osob, zvířat, věcí, ale i měst, čtvrtí, ulic, staveb, označení rodová, či kmenová, názvy institucí i správní celky. Takže alespoň v kostce:

Astronomické termíny: „Malý vůz“, „Mars“, „Země“, „Slunce“ i „Měsíc“. Ale: „stála oběma nohama na zemi“, a kupodivu i: „měsíc zářil na obloze“, „na podzim už je slunce zubaté“. (Měl bych silnou touhu to napsat velkým písmenem!)

Názvy zeměpisné: „Divoká Orlice“, „Lipenské jezero“, „Boubínský prales“.

Významné dokumenty, tiskoviny, rubriky: „Listina základních práv a svobod“, „Zákoník práce“, „Bible kralická“, „Rukopis ze­le­no­hor­ský“, „Lidové noviny“, „S mikrofonem za hokejem“, „Mikrofórum“.

Oficiální názvy výrobků a plodin: „Škoda Rapid“ – ale „jezdí v rapidu“, „hodinky Citizen“, „jablka Goldspur“.

Významné události, svátky: „Pražské povstání“, „Velká francouzská revoluce“, „Měsíc knihy“, „Velká cena Monaka“, „Nový rok“, „Vánoce“.

Trofeje a vyznamenání: „Zlatá přilba“, „Pohár ČMFS“, „Řád bílého lva“, „Nobelova cena míru“.

Závorky

Pravidlo je jednoduché: pokud je závorka součástí věty (souvětí, sdělení), pak text uvádíme malým písmenem a tečka je až za závorkou. „Prádlo dodáváme ve dvou velikostech (malé a velké).“ „Naše služby jsou však velmi pružné (rádi Vám kalhotky ušijeme na míru).“ „Tato tanga jsou velmi slušivá (i ta s dlouhým rukávem).“ (Pardon, to byl vtip!)

Je-li v závorce samostatné sdělení, začínáme velkým písmenem a tečka je uvnitř závorky. V tom případě ale musí mít obě věty (jak věta v závorkách, tak věta předcházející), svou vlastní tečku: „Konkurence nás obvinila z nekalých obchodních praktik. (A není na tom ani zbla pravdy.)“

Doufám, že Vám i tento díl cyklu bude něčím užitečný. Toulky pravidly psaní velkých písmen tímto dílem uzavírám. Příště se pokusím podívat na zoubek psaní „s“ a „z“ v předložkách a předponách.

A už zběžným pohledem do pravidel zjišťuji jak mnoho jsem od školních škamen zapomněl.