Soused, starý jako dnešní výročí okupace Československa, si posteskl, že média o události staré 45 let téměř nehovoří. A ještě více mě rozhořčil blog ultrasocialisty Mašaty. Já jsem, žel, pamětníkem toho do očí bijícího pošlapání mezinárodního práva a zářné ukázky bolševického imperialismu.
Než zapíšu nějakou svou vlastní vzpomínku, uveďme příčinu a celkový důsledek sovětské okupace Československa z 21. srpna 1968: Do naší republiky vtrhlo v rozporu s mezinárodním právem na půl miliónu nic netušících, politickou propagandou zmasírovaných vojáků. Z jisté části se jednalo jen kompars jiných států Varšavského paktu, z hlavní části o projev ruského socialistického imperialismu. Do republiky vtrhlo téměř 7 000 tanků přivezených osmistovkou letadel Antonov.
V důsledku velezrady místních stalinistů (jmenujme z nejznámějších jen Vasila Biľaka, Drahomíra Koldera, Aloise Indru, Oldřicha Švestku, Milouše Jakeše, Františka Barbírka, Viliama Šaľgoviče, Antonína Kapka, Gustáva Husáka a další) bylo po okupaci existenčně ohroženo a perzekvováno přes 1 000 000 Čechoslováků. Z nich uteklo do zahraničí kolem 300 000. Přímou smrtí zaplatilo za tuto zvůli přes 100 našich občanů a zranění, či znásilnění čekalo na dalších 5 000 našich občanů. Rusové kradli a znásilňovali už v pětačtyřicátém a o třiadvacet let později si nenechali příležitost ujít.
Mimo pozornost by neměli zůstat oportunisté typu s. Lubomíra Štrougala, věčného poslance s. Evžena Erbana a řada dalších maličkých kolaborantků.
Za částečného viníka můžeme označit i tehdejšího nejvyššího velitele ozbrojených sil, presidenta republiky arm. gen. Ludvíka Svobodu, ale i zmateného Ministra národní obrany Martina Dzúra. Ve prospěch Ludvíka Svobody hovoří jen maně uniklá větička: „já je znám (Rusáky), co dovedou…“. A v čest Viliama Šaľgoviče to, že se v devadesátém roce v obavě z důsledků svých činů na vrchu Vítkově sám zastřelil.
Za zmínku stojí mj. i to, že na „jednáních“ v Moskvě, kam byli naši tehdejší oficiální představitelé uneseni, bylo jedním z prvních ultimát to, že si Ministr zahraničí Jiří Hájek nesmí stěžovat na vpád Varšavského paktu do Československa. Sovětský svaz dobře věděl, že porušil všechny mezinárodní vojenské konvence a mezinárodní právo (bez ohledu na nějaký polský pakt) a OSN by jej jednoznačně odsoudilo.
K retroaktivní legalizaci vpádu vojsk došlo až v říjnu 1968, kdy NS přijalo zákon o „dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“. A jen úsměv si vyvolala parafráze, že „dočasnost“ znamená na věčné časy. Ale ruští oficíři a jejich paničky to pochopili hned.
Pro mě zůstává 21. srpen 1968 traumatem. Byl jsem nedospělec, ale dospěle jsem vnímal. Ty Antonovy nesměly nalétávat na letiště Vodochody, ani Ruzyně, nesměly bezdůvodně střílet z kulometných hnízd letounů, nikdo z lidí je neprosil aby přilétli, rozsévali strach a smrt a vnucovali po Chruščevově odhalení kultu osobnosti znovu stalinismus do cizí země. V tom je odhalení toho, že komunistický stát hovořil s despektem o západním imperialismu a sám byl největším imperialistou.
Že se něco stane jsem vnímal už od dubna 1968. Strana a vláda si myslely, že to vzdor Moskvě ustojí. Neměly šanci. Průměrně přemýšlející člověk musel vnímat, že mezníkem mohl být vojenský odpor. Možná krvavý. Ale Čsl. armáda měla solidní zbraně a výcvik. Přeorientování na opačnou stranu by dle vojenského historika Kočendy bylo být otázkou několika dní. Měli jsme se bránit? Neměli? Myslím, že měli. I za cenu životů. Obyčejní vojáci je byli ochotni položit, podobně jako v roce 1938 a 1939.
Osmašedesátý rok znamenal pro většinu lidu jen ohnutí hřbetu, strach o existenci, vazalství a znásilnění charakteru lidí i národa. Karel Kryl tohle vnímal neobyčejně silně.
Kdybych měl z dnešních hledisek a činů politicky zařazovat, řekl bych, že dnešní KSČM jsou ryzí stalinisté. ČSSD bych označil jako reformní křídlo KSČ z roku 1968. A ostatní strany jako devianty, kteří (jim navzdory) dokonce smějí hlásat své ne-socialistické „bludy“.
Jaký je rozdíl mezi tehdejším SSSR a dnešní socialistickou EU? Malý. EU jen dosud nemá armádu, která by neposlušným vštípila tu jedinou pravdu…
