Mozaiky (I)

Když jsem vzpomínal na chutě, které jsem v životě potkával, nutně se mi vnucuje, že člověk si uchovává i čichové a jiné vzpomínky. Situace, které z hlavy nevymizí. Protože tyto vzpomínky, zdá se, čtete rádi, pokusím se vzpomínat si. Vedou mě k tomu dva motivy:

Jednak komentář jednoho kolegy: „Jo, jo, když se staříci zasní, dostane svět zase normální podobu.“ To se mi moc líbilo. Snad ještě staříkem nejsem, ale už jsem na světě docela dlouho, i tak to vnímám laskavě.

A druhý motiv je ten, že já jsem se zapomněl ptát svých předků na to, co zažili, jaká byla babička mojí babičky, proč jsem se táty víc nevyptával po jeho rodičích. Dnes už se jich nezeptám, protože už jsou v Pánu.

Tak nabídnu průběžně takovou mozaiku mně milých vzpomínek. A když Vás to nebude bavit, klidně toho nechám. Nebude to mít žádnou extra chronologii.

První, co mě napadlo je, že jsem byl párkrát s bábinou v zimě na Mísečkách. Musím vysvětlit to divné slovo, které není nijak pejorativní. Rostl jsem s dvěma babičkami. Takže prababičce jsme říkali babi a její dcera byla prostě bábina. Nemyslím, že ji to uráželo. Bábina byla docela sportsmen. Jezdívala na vodu, hrávala tenis a i na ty hory si se mnou troufla. Samozřejmě bývala v Sokole. Dokonce náčelnicí.

Pravda, netrhala na horách žádné rekordy. Prostě obula lyžáky, našlápla do lyží, zapnula Kandahár a vystoupala někam do půli kopce, kde se zapřela o hůlky a slunila se. Já kolem ní, tak asi čtyřletý, vesele řádil.

Asi musím upřesnit několik terminologických věcí. Tenkrát nikdo neměl nějaké přeskáče, oteplováky, laminátky, vyhazovací vázání, hůlky Komprdel a vleky.

Na nohou byly poctivé šněrovací kožené zimní boty s drážkou na patě. Měly výhodu: dalo se v nich normálně chodit. V nejhorším se lyže hodily na rameno a prostě se šlo do kopce. Lyže byly dřevěné, jasanové, a kdo na nich měl ocelové hrany, to už byl pan někdo.

A Kandahár bylo klasické vázání: špička boty se nakopla do takových kovových čelistí, pak se vzalo takové dlouhé ocelové péro a to se zakleslo do drážky na patě boty. A pak se před botou zamáčkla taková páka a bota na lyži pevně držela. A to ještě šlo použít háčky na boku lyže, kdy se dala připoutat i pata a byly z toho sjezdovky. Nebo se pata uvolnila a byly z toho takové těžší turistické běžky.

Místo oteplováků se nosily šponovky. Úzké kalhoty, na kterých sníh moc nedržel. Hůlky byly bambusky s koženým držátkem a s velikými talíři upevněnými koženými řemínky, aby se nebořily.

Lyžaři nejezdili šúsem, ale využívali možností zatáčet ladnými kristiánkami a pak se nechali vynést setrvačností na protější svah, nebo muldu, kde vyšlapali o malý kousek výše a jeli zase nazpět. Nikdo nepoužíval nějaké vleky a jiné vymoženosti. Vlek tam sice byl, ale to byla spíše sedačková lanovka pro pěší turisty. Možná si vzpomenete na Anděla na horách. Chlapi si vystačili i se sáňkami.

A zdá se mi, že zlámaných nohou bylo poměrně málo.

Co se mi naprosto přesně vybavuje byla bábinina větrovka, tedy bunda přes hlavu z balónového plátna s kapucí a šněrováním vpředu a naprosto úžasná hnědá kšiltovka. Nehet měla z jakéhosi žlutého filcu a nahoře anténku z téhož materiálu.

Když nadešel čas na oběd, kývla na mne a oba jsme sjeli obloučky zpátky k chatě a lyže uložili do lyžárny. Přezuli a převlékli se.

Šli do jídelny a sedli si ke stolu, kde obsluhovali číšníci v rondonech a říkali mi „mladý pane“. Kruci, mně byly tenkrát tak čtyři roky! „Ano, pane.“ „Prosím pane.“

Pak už si jen vzpomínám, že jednou jsem večer vystupoval před mikrofonem na pódiu a zpíval veřejně nějakou písničku. Která to byla už nevím, ale mám pocit, že jsem si vybral nějakou hodně blbou. Ale aplaus jsem sklidil značný.

Ty bábininy lyže pak visely celý další rok (a mnoho let poté) v Praze, v bytě na záchodě, svázané na patkách i na špičkách a pod středem rozepřené špalíkem, aby se nezničil oblouk.

Myslím, že na Mísečkách jsme byli tak dvakrát, pak už jsem se tam nikdy v životě nepodíval.