Memento

Nejsem vášnivým obdivovatelem Václava Klause a nikdy jsem jím nebyl. Rozhodně mu však neupírám, že je inteligentní. Jeho projevy za posledních deset let jsem vyslechl, ale zaujal mě až ten poslední dne 28. října před udílením státních vyznamenání.

Lišil se dosti zásadně od těch předchozích. Jakoby svým způsobem napodoboval americkou prezidentskou „zprávu o stavu země“.

Pro Vás, kteří jste jej neslyšeli, či pro osvěžení paměti těch, kteří slyšeli, bych rád upozornil na několik bodů, které v tomto projevu zazněly a možná by neměly zapadnout.

President poukázal mj. na radikální centralizaci celého kontinentu. Jistě, téma u něj nikterak nové. Jako euroskeptik takto vystupuje již řadu let (byť jeho podpis pod Lisabonskou smlouvou vyznívá pak poněkud ironicky). Musíme si ale povšimnout kolik atributů rozhodování suverénních historických států Evropy už v Bruselu zmizelo. Centrální byrokratická moc s diskutabilním demokratickým mandátem rozesílá stále více a více direktiv, které náš zákonodárný sbor jen pasivně přijímá. (A popravdě, naše byrokracie je začasté ještě umocňuje na druhou.)

Je to to, co jsme si od projektu EU slibovali? Není stále problematičtější euro jen nesmírně uspěchaným a vratkým projektem? Spojené státy s měnovou unií otálely desítky let. Neexistuje jiná alternativa, než EU, která by nám zajistila dobrou pozici v Evropě a eliminovala závislost na bruselských nařízeních? Měli bychom si na tyto otázky umět odpovědět bez ideologických předsudků.

Byť trochu v jiném kontextu pan president zmínil fenomény naší doby: zlobu, závist a nenávist. Vnímáme je kolem sebe asi všichni. Kde se berou? Historicky na sebe lidé nebyli vždy v nějakých periodách příliš hodní, ale jestliže tyto animozity dříve mířily povětšinou ven, k jiným státům, dnes se zdá, že se ta řevnivost odehrává uvnitř hranic. Není to tím, že je lidem podstatně omezeno právo žít šťastné a spokojené životy a frustrace si vybíjejí na svém okolí? Zajímavá otázka.

Žijeme jako celek asi v nejblahobytnějším období celé naší historie co se materiální stránky týče. (A možná právě proto žijeme v takovém duchovním a  mravním marasmu.) Jen nesmíme zapomínat, že z toho celku blahobytu je vydělena čím dál tím větší skupina těch, kterým se dobře nežije. Ať jsou to lidé po padesátce, matky s dětmi, osamělé matky, méně kvalifikovaní či jiné sociální skupiny. Ač existuje nějaký soubor sociálních podpor, jejich problém to systémově neřeší.

A jestliže dimenze sociálního systému nestojí na reálném výkonu ekonomiky, dostává se tím celý stát do dluhové pasti a mnozí lidé do společensky vyloučené skupiny chudiny. Na vině je zřejmě chybná orientace ekonomiky. V minulých letech stát masivně podporoval zahraniční investice. Různé investiční pobídky a daňové prázdniny sem sice investory krátkodobě nalákaly, ale jakmile tyto výhody skončily, investoři se stáhli, nebo přesunuli své aktivity více na východ. Komparativní výhoda levné pracovní síly se nám v důsledku příliš nevyplatila. Stali jsme se jen montovnou automobilového průmyslu s příliš velkou závislostí na ekonomice německé.

Stát svými restriktivními předpisy po celých dvacet let soustavně bránil rozvoji malého a středního podnikání. Verbálně sice nikoliv, ale prakticky ano. Podobně byla zanedbána tvorba malého domácího kapitálu. Spolu s nevzdělaností o skutečném fungování peněz a malou ochotou bankovního sektoru finančně podporovat domácí střední stav je tento dnes téměř impotentní. Ekonomika opřená o tradiční hodnoty a řemeslnou zručnost zůstala jen zbožným přáním. Nevydali jsme se směrem, který by dlouhodobě budoval prosperitu.

Ke stejnému se ještě váže naprostá právní džungle; obtížná a drahá vymahatelnost práva. Vzpomeňme jen na „smrště zákonů“ předkládané po léta parlamentu včetně vlastní „lidové tvořivosti“ poslanců, zaplevelující právní řád do nepřehledné změti, které nerozumí ani právníci. Cestou z tohoto stavu je zásadní zjednodušení a redukce zákonů, nikoliv tvorba dalších a dalších. Pan president to výslovně řekl: „Stále větší spoutávání našeho života už nepřehledným počtem zákonů, příkazů a nařízení nás demotivuje a činí méně svobodnými. Navíc většinou nejsou projevem skutečné vůle voličů.“ To, že se president vyjádřil takto tvrdě, je naprosté novum.

Obrovsky se rozmohla moc všemožných úřadů. V praxi je dnes člověk pomalu nucen žádat státní úřad o svolení, zda si smí za své peníze, na svém pozemku, opravit vlastní střechu, či vyměnit okna. To je přece nepřípustné zasahování do výkonu vlastnických práv! Dnešní člověk je postaven před byrokratickou moc jako prosebník žmoulající v ruce svou čapku a odkázaný na to, zda úředníkovi padl do oka, či nikoliv. A Murphyho zákon definuje jasně: „Může-li úředník cokoliv zakázat, zakáže to. Může-li něco povolit, vytvoří tolik obstrukcí, že to v důsledku povolit nejde“. Čest výjimkám.

„Prostřednictvím médií se daří prosazovat zájmy malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových a lobbyistických skupin, schovaných v různě pojmenovaných nevládních organizacích. Exemplárním případem jejich úspěchu je to, co se událo kolem tzv. obnovitelných zdrojů energie, kdy naše zákony umožnily ničím neospravedlnitelné zisky těm, kteří se při přípravě těchto zákonů dokázali rychleji zorientovat, nebo si je dokonce ušili sobě na míru. Tyto zisky nejsou efektem mimořádné účinnosti těchto energetických zdrojů, ale efektem státních dotací, které daňoví poplatníci splácejí vysokými daněmi a spotřebitelé vysokými cenami energie, potravin a dalších komodit. Pozitivní nejsou ani dopady na životní prostředí, kvůli kterému se to vše údajně dělalo.“

To jsou tvrdá slova z úst presidenta. Že pan president není žádný vroucí ekologista je dlouhodobě známo, ale tato obžaloba jde až na dřeň problému.

Malí, ale mocní mají blíže k tvorbě zákonů a jejich tvaru, než řadoví občané. Jak je možné, že parlament, zejména v období značných hospodářských potíží, přijme zákon o vyrovnání s církvemi přes odpor 92 % obyvatel země? Jinými slovy: jak je možné, že když „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ [Ústava, hlava I, čl. 2, bod 1] a „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ [Ústava, hlava I, čl. 2, bod 3], orgány zákonodárné přijímají zákon, který slouží jen velmi omezené skupině obyvatel na náklady drtivé většiny? Není toto rozhodnutí daleko za hranicí ústavnosti? Jak to, že občané mohou jen obtížně lobbovat za svoje zájmy?

Nevyhnutelné řešení pojmenovává pan president jasně: „Nevyhneme se nezbytnosti očistit státní finance a snížit náklady na celkový chod státu na všech jeho úrovních a náš složitý a drahý státní aparát redukovat… Hledat zdroje pro jejich financování [mandatorní výdaje] ve vyšším zdanění firem a jednotlivců efekt nepřináší a ekonomické a finanční problémy to jen prohlubuje… Náš stát slábne a současně bobtná. Namísto malého silného státu nás obepíná stále mohutnější obruč stále slabšího státu… Pokud to neuděláme rychle, budeme konfrontováni s dvojím nebezpečím: s úplnou ztrátou občanské loajality, a tedy s lhostejností občanů ke svému státu na straně jedné a s výbuchy individuálního násilí a extremismu na straně druhé.“.

Dále president zmiňuje, že stále více lidí se znovu bojí vyjádřit své názory na různé společenské jevy. Zapouzdřují se do svých soukromých životů, raději opět mlčí, skloní hlavu, nejvýše si potichu myslí své. Mnohým se zdá, že se znovu vrací to, co jsme se snažili před třiadvaceti lety odvrhnout (a podle mého se nám to příliš nepovedlo). Přesto řada lidí projevila ve volbách nostalgii za minulým režimem.

Před patnácti lety vytýkal pan Klaus presidentu Havlovi, když ten definoval šířící se pocit „blbé nálady“ mezi většinou veřejnosti, že ji svým výrokem jen prohlubuje. Dnes byl president Klaus nucen existenci této „blbé nálady“ připustit. Jakkoliv nabádal k pozitivismu, její jsoucnost nemůže popírat.

A poslední citace mířící opět k EU: „Nedejme si vnutit představu, že někde daleko za našimi hranicemi sedí tisíce nadnárodních úředníků a politiků, kteří přemýšlejí jen o tom, jak nám pomoci, abychom se mohli mít lépe, krásněji a bezstarostněji. Co neuděláme, o co se nepostaráme, co si s dostatečnou mírou sebevědomí nevyjednáme či nevybojujeme, to mít nebudeme. Nečekejme na novodobého mesiáše ani na peníze z evropských fondů.“.

Citace: Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2012

Měli bychom o tomto projevu přemýšlet. Hodně přemýšlet.