Konzumační lístek

Že restaurace a pohostinství jsou v Česku vesměs na zoufalé úrovni, o tom ví svoje nejen Zdeněk Pohlreich. (Prý nevydržel s předsevzetím, že „Ano, šéfe“ definitivně skončilo a točí další sérii, což je jen dobře.) Dnes tedy o účtenkách.

Jeden z těch truchlivých příkladů jsem popsal minule. Dnes bych rád zmínil další nešvar, který se v našich luzích a hájích rozmohl. Většina provozovatelů hotelů, restaurací, pivnic i pajzlů používá dnes nějaké elektronické evidenční systémy, které do jisté míry omezují zlodějské choutky personálu. Ochraňují majitele, provozovatele, ale neochraňují zákazníka.

Ten problém spočívá v tom, že jestliže je personál nucen prodeje evidovat v nějakém počítačovém systému, nabyl dojmu, že už není třeba vést průkaznou evidenci i vzhledem ke klientovi. Česky řečeno: „účtenky na stole sou vopruz“.

Samozřejmě, jestliže si dám polévku, hlavní chod a minerálku, není při placení příliš důvodů ke konfliktním situacím. Horší situace nastává, jestliže se sejde třeba větší společnost a evidence je vedena za celý stůl. A v tomto případě nastávají kolizní situace i když je vedena evidence papírová, natožpak jen ta elektronická. Lidé odcházejí podle své úvahy a nálady, platí to, co si zapamatovali (a někdy jsou dost „zapomětliví“). Takže vždycky na někoho zbude „Černý Petr“ – doplatit zbytek.

Ale situace je otevřená ke sporu i v případě, že člověk si prostě zajde na pivko, popíjí a čte si třeba noviny, nebo knihu, nebo klábosí. Čárky si vesměs sám nepíše. (I když, někdy to dělám. Kde to jsme, když si host sám připisuje čárky?) Personál eviduje kdesi daleko ve výčepu a nikdo neví, jestli zaevidoval ten pohárek jednou, nebo dvakrát (anebo jej zapomněl na dotykové obrazovce zaevidovat, či prostě jen stiskl málo.) A to nehovořím o tom, že zákazník přijde někam, kde má desítky známých – s jedním chce pohovořit o šachu, s druhým o literatuře, se třetím o hudbě a se čtvrtým třeba o jeho starostech. Tudíž má snahu se v provozu přemísťovat, což sice ty e-systémy – nejsou-li zcela blbé – umožňují, ale stíhat, že patnáctka se přestěhovala na sedmnáctku, dvaadvacítka teď sedí na trojce a za chvíli na sedmičce je dost problém. To je vlastně jádro pudla: pro personál jsme prostě jen čísla.

Já vím: na vesnici pro mě pan Hauser bude panem Hauserem ať sedí kde chce a ve městě to vždy bude trochu jinak. Když jsem ještě na vesnici sloužil, pan Hauser výslovně nechtěl mít účtenku na stole (ostatně, byl to bývalý hostinský). Ale nikdy jsme spor neměli. Já mu čárkoval na pípě a když chtěl platit, říkám mu: „já tu mám čtyři“ a on na to: „vidíš, já myslel, že už pět“. A někdy to bylo obráceně. Vždycky jsme se ale dohodli – co si budeme povídat, jedno pivo na hospodě nehraje roli. Ale to byla jen vzpomínka.

Abych se dobral podstaty: elektronické evidenční systémy ochraňují (a vůbec ne dokonale) majitele, ale neposkytují ani náznak jistoty, že personál eviduje správně – ať úmyslně, nebo omylem.

Žádný zákon nenařizuje používání konzumačních lístků, což je veliká škoda. Položíš na stůl pivo, uděláš čárku a oba víme, že to je oboustranně srozumitelný závazek. Ale právně je zajímavý jeden aspekt: Pokud jde o účtování za konzumaci, je to restaurace, kdo musí prokázat, že cena je účtována oprávněně. Pokud tedy existují pochybnosti, bude předmětem dokazování, zda účtovaná cena odpovídá skutečné konzumaci. Jestliže jsou jiní zákazníci například svědeckými výpověďmi schopni konzumační lístek vyhotovený restaurací zpochybnit, je celá záležitost předmětem dalšího dokazování. Pokud nedojde k dohodě, bude se restaurace muset obrátit na soud.

Problém ale může vzniknout, pokud byl papírový konzumační lístek vystaven, ale došlo k jeho ztrátě/krádeži, či vě­do­mé­mu/neúmyslnému zničení. Pokud předem nebyl jakoukoliv konkludentní formou učiněn souhlas s nějakou sankcí za ztrátu lístku, nelze ji jakkoliv vymáhat, protože nedošlo k právnímu úkonu.

Takže abych to shrnul: ačkoliv nemá konzumační lístek žádnou právní hodnotu, trvejte na něm. Vystavíte se sice tvrdé nevoli personálu, ale předejdete konfliktům. Jedno pivo, jedna čárka. A nebudete se muset hádat, že ač se prsíte, že jste vypili deset piv, personál jich chce zaplatit pět (což myslím samozřejmě ironicky).

A znovu zdůrazňuji: ve všech sporech o účtovanou konzumaci v restauraci je prodávající povinen účtované položky spotřebiteli prokázat!!! To lze pouze formou konzumačního lístku. Blbé kecy servírky: „a co bych z toho asi tak měla, kdybych namarkovala víc“ jsou jen arogantní výmluvy zdivočelého personálu.

A také trvejte na účtenkách. Jako v jakémkoliv obchodním případě máte právo na pokladní doklad. I v té blbé hospodě. Ne, že si servírka odnese vyúčtování pryč, protože tím vykazuje šéfovi obrat. Účtenka je Vaše právo, i kdybyste ji nechali na stole následně ležet.

Anebo to chápat tak, že ty servírky něco dělají jen tehdy, když z toho něco mají? Vlastně to nepostrádá logiku.