Když se chce, tak to jde

Obvykle nehýřím pochvalami. Ale jsou výjimky. Tentokrát bude vyslovena na adresu nedlouho fungující hospody „Kozlovna“ na Husově třídě.

Minulý týden jsem zašel navečer do podniku, který se druhdy nazýval Zelená ratolest. Kdysi dávno to byl zájezdní hostinec, zapřahací stanice a stáj koněspřežné dráhy mezi Českými Budějovicemi a Rakouským Linzem.

Dnes si ji pronajímá človíček vzhledem trochu připomínající revoltujícího bigbíťáka. Ale to je opravdu jen shoda okolností a je to podružné. Obyčejné džínsy, kostkovaná košile, dlouhé vlasy, neoholená tvář.

Ale dělá jednu zásadní věc: je ve svém podniku a řídí jej.

Jelikož nebylo nikde jinde místo (!), usadil jsem se na baru, ač je mi to nepříjemné. Otevřel si knihu a mínil, že si budu číst. Zaujal mě barman. Mladý kluk, něco přes pětadvacet. Rušil mě ve čtení tím, jak dělal svoji práci dobře. Obratně mixoval různé nápoje, že byla radost na něj hledět. Ten človíček to dělal očividně rád. A když mu myčka skla přinesla špatně umyté sklo, víno do něj prostě nenalil, jen si pro ni došel a vrátil jí to. Ta slečna se však tvářila velmi otráveně.

Sledoval jsem, jak té slečně za celý večer sedmkrát říkal, ať horké sklo z myčky dává dozadu, aby nápoje naléval do chladných sklenic. (Pečlivě jejich teplotu předloktím kontroloval.) Ale slečna prostě horké sklo dávala setrvale nahoru a dopředu. Možná naschvál.

Takhle to funguje. Jeden, dva lidé chtějí dělat práci pořádně. A jeden lempl jim to systematicky ničí.

Nechci to dovršit nějak pesimisticky. To, že pan provozovatel je setrvale přítomen, je prostě to jediné správné. A doufám, že tu slečinku jednou chytne za zadek a vykopne ji na chodník. A že tomu barmanovi přidá na výplatnici nějaké významné číslo.

O den později jsem tam zašel na oběd. Světe, div se! Talíř byl zahřátý!!! To jsem třicet let nezažil! Skutečně horký talíř! Sice blbě čtyřhranný, ale ani jsem necekl. Na něm moravský brabec, který chutnal jako moravský brabec, knedlík, který chutnal jako knedlík a zelí, které bylo dobrým zelím. Žádné pitomé oblohy, ani hraní si na světovost. A pan barman šel okolo a hlasitě mě pozdravil. A já jej.

Jak v titulku: když se chce, tak to jde.