Kde začíná konec svobody?

Začíná každým dnem, kdy nejsme dostatečně ostražití, kdy si nehlídáme svá práva a své svobody. Každým dnem se postupně a nenápadně vzdáváme svých svobod až se nakonec probudíme v tyranii.

Občanský průkaz

Náhodou jsem včera odposlechl z rádia, že je tomu na­chlup šedesát jedna let, co Velká Británie zrušila obdobu na­šich ob­čan­ských průkazů. Zavedl je za války Winston Chur­chill na ob­ra­nu proti vnikání německých špiónů na ú­ze­mí Spojeného krá­lov­ství.

Několik let po válce byly tyto průkazy v Británii zrušeny ja­ko bezpředmětné. United Kingdom zřetelně nemá po­tře­bu tak vy­so­ké­ho dohledu nad svými občany. Například k založení účtu prý postačí k identifikaci člověka řidičský prů­kaz, či doklad typu „účet o zaplacení e­lek­tři­ny“ (či ply­nu) dodavateli. Nechytejte mě za slovíčko, po­kud tomu ne­ní přesně tak. Jak jsem koupil, tak prodávám. U nás však už vět­ši­nou nestačí jen jeden průkaz a instituce chtějí dva až tři.

Ani u nás nemají občanské průkazy příliš dlouhou tradici. By­ly u nás zavedeny až za Protektorátu Böhmen und Mahren Adolfem Hitlerem, v podobě tzv. Kenkaret, k zajištění kontroly nad pracovní silou určenou k válečné výrobě, totálnímu nasazení v Reichu. A není bez za­jí­ma­vo­sti, že i Pracovní úřady byly vynálezem třetí říše.

Po válce u nás však nedošlo k jejich zrušení, neboť se velmi hodily k totální kontrole o­by­va­tel­stva v komunistickém lágru. Postupně nabyly podoby v plátně vázaných knížek (pochopitelně ru­dých), které kromě fotografie a osobních údajů evidovaly i jména rodičů, dosažené vzdělání a po­vo­lá­ní, výčet pracovních poměrů s příslušnými razítky, samozřejmě trvalé bydliště, případně pře­chod­né bydliště, rodinný stav, vojenský stav, státní příslušnost a národnost, osobní data man­že­la/ky a dětí, dokonce i záznamy o některých očkováních, a v padesátých letech dokonce otisk pal­ce. Rodné číslo, které se začalo vydávat také až v padesátých letech, nebylo v OP evidováno a vy­dá­va­lo se na zvláštním dokumentu.

A samozřejmě povinné nošení při sobě, perzekuce za jakékoliv i malé poškození a stupidní tyátr při jejich oficiálním předávání. Ostatně nevyzvednutí OP v přesně stanoveném termínu je i dnes chápáno jako (tuším) přečin.

Po převratu už nikoho ani nenapadlo tyto (tou dobou už plastikové, ale nadále rudé) průkazy ru­šit, jen se knížečky vyměnily za nějakou mezinárodně normalizovanou kartu, která by v blízku měla být ještě doplněna biosenzorickými údaji.

Soudíte, že evidence a kontrola musí být a že „tak je to správne, tak to ma byt“? Budu tvrdit, že nikoliv! Bohatě by k evidenci občanů dostačovaly záznamy v matrikách! U cizinců pasy. Ta­ko­vá­to krajní kontrola občanů je typickým rysem totalitních, socialistických států ve kterých je ob­čan chápán jako majetek státu.

I v tomto případě je uplatněna salámová metoda postupného omezování osobní svobody. V této souvislosti je dobré zmínit i často překrucovanou věc, že USA jsou kolébkou demokracie a So­cha svobody bývá označována za symbol demokracie. Nic není pravdě dále. V americké ústavě do­kon­ce o demokratickém řádu není ani zmínka. Americká ústava hovoří výslovně o svobodě. O svobodě člověka a její nezcizitelnosti. (Praxe nás však přesvědčuje o tom, že i ta a­me­ric­ká občanská svoboda je od třicátých let minulého století soustavně omezována a označíme-li dnes USA za Spojené Socialistické státy Americké, nebudeme od pravdy příliš vzdáleni.)

Vždy si nějaká státní administrativa najde nějaký zdánlivě dobrý a veřejně působivý důvod, proč osobní svobodu, částečku po částečce, pomaloučku omezovat. Konečným stavem je pak vždy konečná totalita, nesvoboda, otroctví a poroba úplná.

Namítáte, že máme ustavený pluralitní politický systém tak jakápak totalita? Jednak proto, že to­ta­li­ta nemusí být jen politická, jak jsme ji znali za existence jediné státostrany. Totalitní stát vzni­ká i z nadsazení zájmů státu (a tím i nějaké strany – klidně ji můžeme označit za politickou, i když ve skutečnosti se za ní mohou skrývat zcela jiné zájmy) nad zájmy významné  části občanů to­ho­to útvaru.

Druhým důvodem je to, že naše deklarovaná politická pluralita je jen krycím pláštíkem k prodrání se k moci. Naše politické strany si jsou v podstatě podobné jako vejce vejci, liší se pouze rétorickými výstupy před volbami. Pak po úspěšném převzetí moci splňují všechny zá­klad­ní rysy totalitarismu. Exaltovanou sebestřednost a pohrdání jak názory občanů, tak i občany ta­ko­vý­mi, a nakonec i vlastními volebními proklamacemi a programy. Politické strany zde neslouží zájmům občanů, ale bezvýhradně a pouze zájmům svým, čímž se zcela diskvalifikují.

Velmi dobře vyjádřil tento princip Ludwig von Mises: „Kdo není scho­pen svým spo­lu­ob­ča­nům slou­žit, ten se jim snaží vládnout.“

Možná se Vám to zdá malicherné. Ale velké nesnáze vždy začínají zanedbatelnými ma­lič­kost­mi. „Kdo v demokracii spí, probudí se vždy v diktatuře.“ (J. W. Goethe)