Jak jsem potkával jídlo (II)

Je zajímavé, kolik si člověk za život dovede vybavit chuťových vzpomínek. A nejen chuťových. Dodnes jsem normálně ujetý, když ucítím vůni kvetoucích akátů. Ale k jídlům a chutím, které si umím dodnes vybavit.

Jedno z jídel, které se mi hladce před očima objevuje jsou babiččiny patenty. Muselo jít o krajovou zvyklost odněkud z Hodonínska. Recept už vzal čas. Tenkrát rodiče kopali společně s nějakými známými sklep. Babičku uvěznili v kuchyni, protože moc dobře nechodila a cesta přes prkennou lávku už pro ni byla riskantní. Tak vařila a jídlo podávala skrz okno odpočívajícím pracantům.

Byly to tehdy právě ty „patenty“. Dumali jsme o tom s mámou. Zřejmě šlo o řídké bramborové těsto, které se lilo přímo na tály, ale tenounce, jako palačinka. Po opečení z obou stran se mazaly sádlem, posypaly mletým mákem s cukrem, a stočily jako palačinka. Cpali jsme se tím kouzlem jako nezavření.

Trochu mi to evokuje pozdější vzpomínku: do sousední chaty jezdili rodiče s dcerou, asi mojí vrstevnicí. Táta doktor medicíny, máma nějaká RSDr. Holka měla zakázáno jíst mák, aby prý nebyla blbá. Ale kdykoliv jsme měli cokoliv sypaného mákem a maštěného sádlem, byla u nás jako na koni a cpala se tím, jako nezavřená. Pak si čistila zuby stébly trávy, aby to rodiče nepoznali. Kde je jí konec.

A z toho období se mi ještě vybavuje křenová omáčka a „pumy“. Většinou se dělala, když soused přinesl darem za trávu králíka. Ten se upekl, myslím, že s nádivkou. A k němu se podávala úplně jednoduchá bílá bešamelová omáčka, do které se na úplný závěr přidal čerstvý strouhaný křen. A ty „pumy“? Jednoduché kynuté knedlíky, které se ve vodě nevařily jako šištice, ale jako koule. Po vyjmutí z vody se propíchaly, aby vyšla pára a pak se dopekly na pánvičce na sádle. Získaly takové křupavé, opečené plošky. To to bylo dobré.

A ještě jedna věc se mi vybavila: Jahodová pěna. Pravda, tenkrát prostě byla vajíčka vajíčky a nějaké salmonelózní problémy se neřešily – ony ani nebyly. Ten recept asi už nezopakuji, ale hádám, že se vzalo pár syrových bílků, osladily se a přidalo se pár hrstí jahod. Ne těch přešlechtěných, zahradních, ale ty malinkaté měsíční, nebo ještě raději trávnice z meze. A pak se to celé tak dlouho šlehalo nějakým ručním šlehačem, dokud bílky neztuhly na sníh s jahodovou dření a semínky. Taková dobrota to byla.

Jeden rok se nám urodila obrovská úroda meruněk. Zkusili jsme udělat pěnu i z nich a bylo to famózní. Jedli jsme to polévkovou lžící a nikomu nebylo nic.

A když už jsem u těch sladkých vzpomínek, ještě se mi vybavila „Zřícenina“. Taky už moc nevím, jak to bylo, ale mám pocit, že se uvařil nějaký obyčejný puding. Nějaký ten škrobový Amil, či jak se to jmenovalo. Ten se postupně naléval do nějaké nádoby, prokládal dětskými piškoty a ovocem, většinou zahradními jahodami, či malinami. Pak se to nechalo vychladnout a proležet a následně se to mělo z nádoby vyklopit na servírovací talíř a něčím dozdobit. Snad šlehačkou, už nevím. Pokus o vyklopení skončil skoro vždy tím, že se to někde sesmeklo, či zřítilo a bábovička se nepodařila. Ale bylo to dobroučké.

A ještě jedna věc se mi v té souvislosti vybavila. Občas se udělal „pikšótkový“ dort. Úplně primitivní věc. Udělal se máslový krém, většinou s kakaem. Dortová forma se vyložila celofánem (často tím ze sáčku od piškotů). Pak se kladla kolečka piškotů a pokapala něčím, dnes myslím, že silnou černou kávou. Na to se natáhla vrstva toho máslového krému a tak dál až do spotřebování surovin. Pak se to přiklopilo nějakým talířem, zatížilo kamenem a dalo do sklepa uležet.

Druhý, třetí den z toho byl takový dortík, že se srdíčko smálo. Pravda, byl strašně sladký, ale to nám jako dětem nevadilo. Za pár hodin byly ty kalorie spáleny.

Nějak loni se to setra pokusila replikovat, ale místo krému použila nějakou zakysanou smetanu. No, dobře, nebyla to kalorická bomba, ale už to taky nebyl ten původní dort.

A z těch sladkostí ještě musím vzpomenout rebarborový (reveňový) koláč. Nevím, jestli to znáte: takové veliké lupeny na silném řapíku. S velikým obsahem kyseliny šťavelové. Prý není zdravá. No, nevím, zdravá možná není, ale ten koláč neměl chybu.

Udělalo se trochu laciné linecké těsto, to se dotenka roztlačilo na dno plechu, na ně se navrstvily právě ty oloupané, na slabší plátky pokrájené řapíky rebarborových listů, bohatě se poskořicovaly a zasypaly drobenkou (žmolenkou). Pak se plech dal upéci. Marno líčit, jak to kyselo a sladko a křupavo chutnalo. Slova na to nejsou.

Tak, ještě jsem měl na jazyku borůvkový koláč, ale nechám si ho na příště.