Jak jsem potkával jídlo (I)

Nechce se mi už pár dní přemílat politiku. Je to takové únavné a kazí mi to žaludek. Říhá se mi z toho taková pachuť spáleného korku.

Snad nejranější zážitek týkající se jídla byla obligátní babiččina otázka: „co si dáš, Peťo, k večeři?“ „Chleba, máslo, sýr.“ K tomu samozřejmě nesměl chybět hrnek mléka. Ten chleba jsem dostával na prkénku, pokrájený na „vojáky“ – asi 2cm proužky. K tomu z tranzistoráku povídal pan Vlastimil Brodský pohádku – Hajaju.

Ale chci promluvit o tom sýru. Býval to trojúhelníček s výrazným obrázkem květu Hořce. Možná se jmenoval Primátor, ale za to už ruku do ohně nedám. Nebyl mazací, musel se nakrájet. Hm, sestra na něj dnes vzpomíná jako na dusivku. Ale já ho míval moc rád. A asi byl dost laciný.

Podobně stará je vzpomínka na výletní svačiny. Totiž tak: čas od času jsme jeli s babičkou za pár haléřů někam vlakem. Ať to bylo na hřbitov do Říčan, anebo k nějakým příbuzným přes půl republiky. A sotvaže lokomotiva vagónem škubla, zmocnil se mně podvědomý hlad (samozřejmě, byla to jen chuť). A babička sáhla do tašky a vytáhla v ubrousku zabalenou kmínovanou a solenou housku se salámem. Neumím už ten salám specifikovat, ale bylo to báječné – za okénkem krajina uháněla dozadu a ta houska byla tak dobrá, že mi bylo líto, že do Říčan je to z Prahy-Vršovic jen chvilka.

A teď se mi po padesáti letech vybavilo, že když jsme došli na hřbitov a babička opravila výzdobu hrobky a vrátili jsme se zpět na nádraží, koupila mi v nádražní restauraci „biřkli“. Dnes už se to slovo neužívá. Byl to nějaký germanismus – babička měla německé školy. Myslím, že šlo o nějakou uzenku, nebo párek. Bylo to nádherné. A k tomu láhev limonády. Myslím, že byly k dispozici jen dva druhy: malinovka a citrónovka. Možná, že ještě měly porcelánové zátky s takovým tím drátěným patentem. Bože, takových let!

Z jiných jídel už mi v paměti z té doby nic závažně neuvízlo – snad „jarská“ s knedlíkem a volským okem a koprovka (kterou už dnes nějak nemusím).

Později vlastně okrajově ano. Ač máma byla v domácnosti, krátkou dobu jsem chodil na obědy  do školní jídelny. Vybavilo se mi, jak mě „souškaučka“ nechtěla pustit z jídelny, dokud nedojím mlékovou polévku. Mně se z ní obracela kniha, bachor, čepec i sléz, ale ona tam stála jako bůh pomsty a čekala. Už jsem to v životě do pusy nevzal. Hm, to jsme ještě měli odpolední vyučování, ze školy se šlo až potmě a do školy se chodilo i v sobotu.

Doma se jedlo všechno, co se na stůl položilo. Žádná řeč se o tom nevedla. Jediná výjimka byla u drožďové pomazánky. Máma ji měla ráda. Když se to vařilo, páchlo to jako mrtvá noha. Nikdy jsem to ani neochutnal.

Další „jídelní stopa“ se mi vybavuje, když jsme byli na škole v přírodě, někdy ve druhé-třetí třídě. Jídelna tam byla dosti prostá: dlouhé stoly s lavicemi. Každé ráno byly na stole ošatky s čerstvými, křupavými rohlíky, hluboký talíř marmelády a každý dostal talířek s několika kousky másla a hrnek bílého kafe. Lidi, to Vám byla dobrota! To kafe bylo náhražkové. Melta se to jmenovalo a bylo to tuším z přepraženého žita. Svařilo se to s trochou vody, dolilo mlékem a nechalo znovu přejít var. A ještě byla další náhražka – Karo se to myslím jmenovalo – bylo to něco z čekankového kořene. Nevím, možná se tomu říkalo Cikorie. Tím se to kafe dalo také vylepšit.

To bylo dohromady tak báječné, že bych snídal od rána až do večera.