Fašismus jako doktrína

Rádo se, nejen zde na blogu, používá termínu fašismus jen jako nástroje dehonestace a urážky ad hominem, ale méně už se přitom zná věcný obsah toho termínu. Podívejme se tedy, alespoň v hrubých rysech, po pravém významu.

Původní význam je odvozen od italského politického hnutí (fascismo) z let 1922 – 1943, reprezentovaného italským politikem Benito Mussolini.

Co dnes považujeme za základní rysy fašismu? Zcela typicky rovnostářský kolektivismus, obvykle též autoritativní vůdcovský princip, v některých formách též nacionální akcent (pak spíše hovoříme o nacismu), militarismus a používání řady kultovních (a populárních) trendů, například kult mládí, pokroku či síly.

Signifikantním znakem fašismu je však kult ekonomicky korporativistického státu a proto jej Ludwig von Mises oprávněně zařadil do stejné kategorie, jako všechny směry socialistické.

Původní fašismus připouštěl sice soukromou držbu výrobních prostředků, ale jen v takové formě, pokud bude užita ke kolektivnímu (častěji militantnímu) prospěchu (soukromý majitel tedy musí sloužit socialistickému směru a pokud není ochoten se podrobit a sledovat kolektivní cíle, majetek je mu odebrán).

Fašismus také připouštěl funkci trhu, ale opět jen do té míry (obvykle mikroekonomické okruhy), pokud neohrožoval jeho podstatu (makroekonomické oblasti). V opačném případě pak fašistický stát „v zájmu celku“ raději vynucoval loajální monopoly.

Zcela signifikantním znakem fašismu se stávaly tzv. kooperace „tripartit“, tedy něco ve smyslu součinnosti státního, fašistického zájmu (chceme-li, vůdce), zájmu odborů (proletariátu sympatizujícího s fašismem) a původního majitele, který musel s předchozími nuceně (ideologicky) souhlasit.

Bez zajímavosti též není, že vyznavači fašistických idejí se charakteristicky stávali bývalí vojáci z front minulých válek (srov. v ČSR třeba Radola Gajda).

Žel, mnoho učebnic, učitelů a profesorů setrvale a dodnes vštěpuje žákům, že fašismus je politickým směrem pravicovým.  Jde ale o pouhý účelový výklad soudobých i historických extrémně levicových stran (ať už přímo komunistů, nebo jiných krajních socialistů, kteří samozřejmě nesnesou představu, že jejich koncepty a fašistické koncepty jsou zcela stejné).

Ani jedno z těch dříve zmíněných dogmat (či stigmat) fašismu neobsahuje ani náznaky pravicového (chcete-li liberálního) pojetí světa, ale jsou popisnými znaky právě světa levicového, etatistického, centrálně řízeného, obsahujícího nátlakové nástroje k řízení majitelů výrobních prostředků a nakonec i celé společnosti souhlasících i nesouhlasících, společnosti unifikované za fašistickým cílem.

Německý fašismus obohatil svou doktrínu ještě o tvrdý antisemitismus a nacionální (či rasový) rozměr a dnes jej spíše označujeme vhodněji nacismem, protože se od ryzího fašismu v těchto směrech odlišoval. V ostatních aspektech byl též extrémně levicový, kolektivistický a korporativistický.

A podívejme se na ten báječný Sovětský svaz. Antisemitismus (ačkoliv řada jeho strůjců byli Židé), nacionalismus (ačkoliv někteří jeho vůdci neměli také vhodné natio), třídní původ, ačkoliv kořeny Lenina a jiných jejich ikon byly hrubě buržoazní.

Učebnice dodnes tvrdí, že sice oba režimy vznikly na extrémně levicových základech, ale brzy veškerou levicovost zahodily, jakmile se principy fašismu zmocnily moci. Stokrát se ptám a tážu, co levicového oba ty režimy odhodily, když zůstaly centralistickými, kolektivistickými, vůdcovskými a militantními, což jsou definiční pojmy fašismu!!! Zůstaly extrémně levicovými režimy.

Co jiného byli Lenin, či Džugašvili, nebo Hitler, než vůdci a diktátoři? Co jiného provozovali, než odpor ke svobodnému trhu? Co provozovali jiného než militantní expanzionismus? Co jiného provozovali, než teror vůči vlastnímu lidu, který odmítal skákat podle vynucené státní doktríny? Co jiného dělal komunistický režim v našem státě plných 41 let?

Provozovali zde stejný fašismus, jako Benito Mussolini v Itálii, či Adolf Hitler v Německu. Jistě, udělali z toho zde jakýsi pofiderní třídní boj proletariátu, aby právě jemu ve finále ukázali, kde je jeho místo a že je ti proléti, po jejichž zádech k moci vylezli, zajímají asi tak, jako loňský šedý sníh. Pokud poslouchají. Hned po tom, co získali neochvějnou moc.

Ovšem, neradi to slyší, protože pravda bolí.

Položme si otázku, zda náhodou dnes nesplňujeme většinu typických znaků fašismu. Nejen my, ale celá řada tzv. demokratických států, kde lze volit, ale volba se odehrává na principu: „vezmi si, kterého koně chceš, když to bude támhle ten ryzák“.

Před několika desítkami let vyslovil jeden docela chytrý pán formuli: „Když něco vypadá jako kachna, létá to jako kachna, kdáká to jako kachna, patrně je to kachna.“

Většina dnešních států se chová jako stát fašistický, nebo se těm kritériím zatraceně blíží.