Dopředu nezastírám, že ve mně Klausův vyhazov z Cato institutu vyvolal blažený úsměv na rtech. Byla to ostatně jen otázka času, kdy se tak stane. Každý, kdo se kdy setkal, bavil a spolupracoval s Američany tak ví, že ač chápou jemné nuance v komplikovaných situacích, vždy nakonec (a to se mně na nich líbí) položí otázku narovinu: „Jste s námi nebo proti?!“ Exprezident Klaus svými postoji k ukrajinské krizi potvrdil jasné ne. Tak ho odepsali. Ve svých hvězdných letech budil Klaus kontroverze, teď už je to jen údiv, útrpnost a lítost.
Klausovi apologeti (Jakl, Hájek), a také jistě on sám, se posnaží vysvětlit veřejnosti, proč se zmínění libertariáni rozhodli k tomuto kroku, patrně budou situaci marginalizovat, ale čím víc do toho budou šťourat, tím víc se nad nimi vzdělaná veřejnost bude ušklíbat. Proč?!
Václav Klaus ztratil kredibilitu, soudnost a poslední dva roky se zprostituoval svým 25 let verbálně hlásaným názorům. Pomiňme nesoulad mezi jím hlásanými názory a skutky a podívejme se na podstatu jeho intelektuálního pádu. Pádu, kdy se z liberálního reformního politika stal nacionalista nejhrubšího zrna a v mediální rovině Mr. Nobody.
Kredibilitu ztratil svou proslulou amnestií, kdy se rozhodl omilostnit lidi, kteří se svým politickým vlivem a mocí svých korupčních peněz osm a více let bránili definitivnímu rozsudku. Což v našem právně pozitivistickém právním systému je úkol velmi snadný. Omilostnil ty, jimž fakticky v 90. letech pomohl zbohatnout neustálým odmítáním schválit právní rámec privatizačnímu projektu. Stačilo „zhasnout“ a „neviditelná ruka trhu“ dokonala zbytek a my na to hleděli s otevřenými ústy.
Soudnost pozbyl v průběhu svého desetiletého prezidentského mandátu tím, že i jeho apologeti (zvláště ve druhém volebním období), které nevyhodil, ztratili zbylé zábrany (Hájek budiž živým důkazem) a začali vynášet ven teze, které se on sám bál veřejně vyslovit a činí tak až teď.
Klaus nikdy nebyl intelektuál (ač si to sám vnitřně přál). Jakkoliv má patrně načtené, nikdy nedokázal ani náznakem relevantně reflektovat to, s čím vnitřně apriorně nesouhlasil. V akademické obci se tento typ vědce označuje „zparchantělým intelektuálem“. Mohl bych psát o jeho již legendárních etymologických paskvilech („nevýhra“, „zlá slovíčka“, „antilidi“, „antijídlo“, „havlismus“, NGOismus“, a mé oblíbené – „to jsou falešná slovíčka“ atd.), ale proč, vtipně jeho omezený slovník už glosovali jiní.
Se zadostiučiněním sleduji, jak se z něho stal Mr. Nobody. Nikoho už nezajímá, nikdo ho nikam nezve a nikdo ho neposlouchá (tedy už se ani jeho exspojenci nesnaží předstírat opak). To je pro něho tím největším ponížením. Milovník červených koberců, sebestředný nabob („A vy jste kdo?“) a celoživotní verbální oportunista musí ještě s větší silou vyhrocovat své teze, aby ho vůbec média reflektovala. Je těžké pro tyto typy lidí opustit světla reflektorů a stát se opět pouhým (a to myslím v tom nejlepším možném slova smyslu) občanem.
