Sladké nevědomí a bezstarostnost - to je to nejkrásnější na věku dítěte. Prožívat svět naplno a nemuset se rozhodovat, nemuset si volit jednu jedinou cestu na rozličných křižovatkách života a mít za toto rozhodnutí odpovědnost.
Jako dítě nenosíte v hlavě trofejní černou kroniku - nebojíte se, že se o něco zraníte, nebo snad že by se něco mohlo stát někomu z vašich blízkých, a to proto, že ještě nemáte vlastní prožitky onoho nebezpečného, co se může přihodit.
A tak jsem si začala uvědomovat, že stárnu a snad i dospívám… Prázdné fráze, které kolem mne kdysi létaly s naprostým nezájmem, pomalu začaly nabývat svůj význam. To okřídlené: „hlavně aby to zdravíčko sloužilo; dávej na sebe pozor; jezdi, prosím, opatrně; nebo vánoční přání typu: přejeme příjemně strávené chvíle s blízkými“ - to vše dostalo nový, a přeci paradoxně svůj původní význam. Už to nejsou jakési starostlivé projevy rodičů, ale slova, jimiž vyjadřuji, že mi na někom záleží, že o něj mám strach a uvědomuju si, jak málo stačí k tomu, aby se nám zastavil celý svět. Máme rádi, bojíme se, a proto se staráme, jak prostinké.
A pak je tu ještě ono smutné zjištění, jemuž se člověk odmalička učí – nelze mít vše. Musíme si vybírat. Dobrý den, milá dospělosti. Jsme odsouzeni zvládnout pravidla „životního provozu“. Na každé křižovatce si musíme zvolit cestu, nelze stát uprostřed, ne dlouhodobě, bohužel. Ano, je to škoda, ale je to zároveň jeden z momentů, který nám otevírá cestu k něčemu novému, věřme, že stejně krásnému, nebo třeba ještě krásnějšímu, třebaže to vždy ukáže až čas. Ale jedno je jisté – vše, co děláme, vše, o čem rozhodujeme, jsme my - a vším tím zrajeme.
