Tady a teď. Naše planeta si ale zaslouží víc.

Vítejte ve světě Davida Attenborougha, ve světě nás všech… Dnes už 94letý muž, muž pozoruhodného věku i života, muž, který měl možnost sledovat naši planetu a její podobu v dlouhém časovém úseku na vlastní oči.

Dlouhém z pohledu jednoho obyčejného člověka, ve skutečnosti však krátkém z pohledu přírody a naší planety. 

Žijeme tady a teď, žijeme pro sebe, pro tuto společnost dnešních dní, pro tolik oblíbenou konzumní dobu, ve které je nám dobře a jsme šťastní. Jezdíme na dovolené a obdivujeme krásy přírody, v každém ročním období se fotíme s krajinou v jejím typickém hávu, ukazujeme na sociálních sítích krásu toho, co je pro nás tak samozřejmé, co tu vždycky bylo a bude. Ano, pro nás ještě ano, avšak pro ty, kteří tu budou žít po nás, už to tak nepochybné být nemusí.

Pamatuji si na dny, kdy se ve velkém mediálně řešilo kácení pralesů a vysazování palem olejných (problém je to neustále, jen teď není číslem jedna), všichni uvnitř cítíme, že to není správné, že by se to dít nemělo, a ve chvíli, kdy si to uvědomujeme a jsme na to intenzivně upozorňováni, odmítáme výrobky z palmového oleje, nechceme něco tak strašného podporovat, chceme přeci chránit tu přirozenou a divokou přírodu, faunu, která tam žije…, ovšem toto obyčejně nemívá dlouhodobý charakter a efekt. Každý sám za sebe si přijde v celé společnosti  příliš slabý, aby něco změnil, a brzy se s tím smíří a užívá život tady a teď dál. Ve skutečnosti je potřeba změnit především vnímání lidí, kteří to dokážou ovlivnit, ale i nás, kteří si je můžeme volit… Právě tito lidé jsou mnohdy spojeni s byznysem, který to s sebou nese. A tak se třeba naše česká krajina mění na žlutou, mizí z ní opylující hmyz a půda je vysílená pod jednoúčelovým třískáním plodin, jakou je řepka či kukuřice.

Co jiného by ale mělo pohnout obyčejným člověkem, než když uvidí dokumentární film onoho pozoruhodného muže? Když sledujete ty okouzlující záběry ze zázračné přírody, dojímáte se u každého mláděte, u stád pohybujících se po širých pastvinách… a najednou se před vámi zjeví orangutan, který nemá na vymýcené pasece, kam by šplhal, co by snědl, šplhá po jednom jediném pahýlu a kouká na dýmající pustinu. Člověka u srdce upřímně zabolí. David dokázal ohromnou věc, dokázal zachytit přírodu v její kráse, která už na začátku jeho působení ztrácela tu svoji původní a přirozenou podobu. Dokázal zachytit svět, který jsme si svým zužíváním vytvořili, vyčíslil, jak rychle za jeden jediný lidský život mizí podíl divoké přírody, jak jej nahrazujeme účelovými chovy a přírodu kvůli tomu devastujeme. Ale co je pozoruhodné, dokázal také přijít s tím, co bychom měli změnit, abychom tomu mohli zabránit.

Na příkladu Černobylu nám ukázal, že to ve skutečnosti není příroda, kterou ač zničíme, budeme prostě žít dál v umělém světě, nýbrž jsme to my, lidský druh, jenž je v ohrožení vlastní existence. Příroda se po nás, až ji nebudeme ničit, zase uzdraví. Je těžké přijmout tenhle fakt tady a teď a změnit jisté věci v enviromentální politice, potlačit ten byznys, který z toho plyne, masivní rybolovy devastující populace vodního světa… Je toho tolik, přesto David naznačil, že to není o tom zříci se zcela pohodlí, na nějž jsme si zvykli, což bývá zásadní problém v nitru dnešního člověka, jen je to o tom změnit způsob, jakým s přírodou spolupracujeme. Dejme jí možnost množit se, bujit a ona nám pošle své přebytky, nač masově lovit všude? Jen to vyřešit s tím, že za vším stojí byznys. Zbavit se politiků, kteří mají přímo zájem na tom hromadném ničení planety, získat jiná přesvědčení.

Budete-li mít možnost, pusťte Davida jeden večer na své obrazovky, věřím, že jedno oko nezůstane suché, že se také zhrozíte nad tím, kam náš konzumní život spěje. Musíme o tom přemýšlet, musíme hledat způsob, jak žít šťastně a spokojeně tak, abychom pro další generace nenechali jen umělý svět. Naše republika, náš kontinent je zase v celé té mozaice pouhým střípkem. Spasit Evropu, spasit Ameriku nestačí... podívejme se na Asii, podívejme se na svět globálně. Tohle není otázka jedinců, je to otázka všech, proto je tak neuvěřitelně obtížná. Nejsem žádná fanatická bojovnice za životní prostředí, nejsem člověk extrémistického smýšlení a stejně tak nesouhlasím s mnohými pseudoochranářskými aktivitami, ale že stav naší planety vyžaduje pozornost a změnu našeho chování, to prostě popřít nelze. Úžasné na tom všem je, že snad ještě není pozdě.