Nohavica ve Viole a boj, který za to stál!

Čtvrtek 24. ledna 2019. Konečně. V ruce třímáme s přítelem lístky na Jarka Nohavicu, který má dnes večer uvést v pražském divadle Viola představení nazvané Básníkům české země. 

Mě však žene ještě jiný motiv, proč zde stojím, jdu si pro menší zadostiučinění, jdu si vybrat daň za hodiny ve frontě na lístky, omrzliny a neustálý boj s deziluzí. Samotná cena v korunách neznamenala vůbec nic.

Nuže zpátky v čase. Je úterý 11. prosince, spěchám do práce, abych mohla dřív skončit, neb mám již měsíc v kalendáři poznamenáno, že odpoledne si jdu na čtvrtou hodinu zakoupit senzační dárek k Vánocům, vymyslela jsem to skvěle, přítel bude překvapený. Sehnat lístky na Nohavicu je vždycky boj, ale tohle je tutovka. Jdu si pro ně přímo do daného divadla, v den spuštění prodeje, přičemž online prodej začne nejdříve po Novém roce. Příchod do práce = žádný stres. Příchod kolegyň do práce = menší stres. Sdělila jsem jim svou vizi na odpolední výpravu za lístky, načež jsem sklidila údivné pohledy a komentáře typu: „No, to bys tam určitě měla jít dřív než na čtvrtou hodinu. Já být tebou, tak tam jdu snad už v poledne.“ Trochu jsem znejistila. „A ta fronta, tam bude lidí. To ti nezávidím.“ Vzpomněla jsem si, že mi kdysi kolegyně vyprávěla, jak také kdesi stála dlouhou frontu, ale vydržela to. Chtěla jsem se tedy ospravedlnit a připomněla jsem jí tento moment. „Vždyť ty jsi taky někde stála několikahodinovou frontu, ne?“ Dostalo se mi promptní odpovědi: „Jo, na vystavené tělo Václava Havla. Čtyři hodiny. Ale tam nešlo být zklamaná!“ Na to nešlo říct nic jiného než: „No, tak já už radši jdu.“

Nejistota, kterou ve mně kolegyně zasely, vše rozhodla. Vyrazila jsem dřív, už ve dvě hodiny, s přesvědčením, že přijdu-li na místo ve tři, musím to mít v kapse. Cestou jsem si konečně zjistila více informací o divadle Viola: kapacita míst 78. Nervozita stoupá. Poznámka k prodeji vstupenek – lze zakoupit na každé představení pouze 2 lístky na 1 osobu. Představení měla proběhnout ve třech dnech. Jala jsem se tedy kalkulovat… Nebyly to slavné propočty, ale přesto jsem byla přesvědčená, že to dopadne. Vystoupila jsem na Národní třídě, po očku zhlédla honosné Národní divadlo a vydala se k nenápadnému divadlu Viola opodál. Vlezu do dveří a tam – chodba – malý dvůr – vstupní chodba a dál neurčitý prostor. Mohla tam být hned pokladna, ale stejně tak i další dlouhá chodba. Google mi nebyl schopen pomoci.

Takže si to shrňme. 15:00. Venku začal padat sníh s deštěm. Já v sukni (vskutku grandiózní nápad, ale na flagelantství bylo pozdě.) Začala jsem panicky přepočítávat řadu lidí, na niž jsem dohlédla. V půlce jsem se ztratila. Znovu. Dle mých propočtů, když každý vezme dva lístky, mám šanci, pokud ta řada přede mnou nejde ještě skrz dvě další místnosti. Lidi přede mnou zběsile mačkali tlačítka mobilů. Následovaly fotky fronty zasílané blízkým s voláním o pomoc. Čas přibýval a s ním i fronta. Z předních pozic se ozval pokus o zpěv. Skoro mi to připomnělo zpívání v autobuse při školních výletech. Pronesla jsem nahlas: „Aaaa, píseň proti trudomyslnosti.“ Hlouček kolem mě se rozesmál. Začali jsme komunikovat. Naštěstí mi čekání zpříjemnila milá společnost. Tu mě oslovila slečna za mnou. „Prosím vás, vy tu čekáte na lístky?“ Chvíli jsem tápala, ale myslela to vážně. Odpověděla jsem: „Ano, to čekáme.“ Slečna pokračuje: „A na jaké?“ Říkám: „Troufám si tvrdit, že všichni na Nohavicu.“ Slečna odpověděla: „Aha, no já jsem kamarádce slíbila, že sem dojdu koupit lístky jejím rodičům, kteří jsou na dovolené.“ V tu chvíli se zbytek lidí zlověstně podíval na slečnu, která by jim potenciálně mohla sebrat lístky, o něž vlastně nemá zájem. Snažila jsem se odlehčit situaci: „No, tak to musíte být hodně dobré kamarádky, když už tu hodinu v té zimě stojíte kvůli jejím rodičům.“ Vtom se spustil prodej. Nikdo nevycházel. Poté se to trousilo jako při hlemýždích slavnostech. Davová psychóza začala fungovat. Začali jsme přepočítávat lidi, kteří odcházeli, a násobili to dvěma, abychom věděli, jaký je průběžný stav. Rána však přišla ve chvíli, kdy jsme oslovili jednu ze šťastlivých dam, která si již odnášela své lístky, a dozvěděli se, že je sice možné koupit si na jedno představení pouze 2 lístky na 1 osobu, ale ukázalo se, že lidé kupovali po dvou lístcích na každé představení. Čili odcházeli se šesti vstupenkami. Proti trudomyslnosti již nebylo boje. Meta, již jsme si stanovili jako první – dostat se ze studeného nádvoří na kobereček ve vstupní chodbě, najednou začala být nedostačující. Když jsme stanuli v chodbě a zjistili, že pokladna je hned v další místnůstce, začalo se proslýchat, kolik zbývá lístků. Bylo půl šesté. Posledních pár lístků. Má naděje lapala po dechu. Přesto fronta za mnou byla i po vyhlášení prvního vykoupeného představení stále ještě více než jednou tak dlouhá. Přijdu k okénku a tam poslední dva lístky. Vzala jsem je, zaplatila, poděkovala Bohu, který při mně musel stát, a snažila se z davu vyplout tak nenápadně, jak jen to šlo. Bála jsem se o život ve chvíli, kdy pokladní řekne – „Lístky jsou vyprodány“. Teprve v novém houfu, tentokrát MHD, jsem zpomalila a začala rozmrzat. Uff. Tak tohle byl boj…

A stálo to za to? Samozřejmě, že ano. Chtěla jsem poezii, chtěla jsem splnit příteli přání, chtěla jsem vidět Nohavicu a měla jsem ještě víc... Komorní zážitek. Cca 80 lidí, s výhledem na Miroslava Donutila v první řade, Nohavica recitující a zpívající básně, jež ho nějakým způsobem v životě oslovily, utvářely, ovlivnily… Bylo to fantastické. A co je důležité – jako by na mě vanul nový chtíč vrátit se do let, kdy i já jsem se setkávala s básnickými sbírkami v době svých studií… Najednou jsem zjistila, že mi to chybí, že ty verše, které slyším, skrývají mnohé… A tak kdyby se někdo z vás na Nohavicu ve Viole ptal, tak mám husí kůži, jak mě ten večer za srdce vzal.