Milá Emilko, válka začala. Bála jsem se, čekala jsem to, přesto tu teď sedím a tečou mi slzy. Dcerko, právem nechápeš a nerozumíš. Ani já nevím, co se stalo.
Odmalička si říkám, že jsem šťastná za to, v jaké době jsem se narodila, že svět má za sebou světové války, že ta nepředstavitelná hrůza, nelidskost a ošklivost jsou pryč, že se učíme žít jinak, že svoboda je hodnotou, které si musíme vážit. Nikdy mě nenapadlo, že se v 21. století ráno probudím a přečtu si, že v Evropě je válka. Emilko, je to ještě horší. Je to jen pár stovek kilometrů od nás a doba se změnila. Dnes jsou daleko jiné možnosti, jak válčit.
Maminky na Ukrajině teď sedí, drží své děti a zřejmě ve strachu čekají, co se bude dít, jsou přímo ohrožené. Emilko, pláču. Pláču, že svět zažívá takové krutosti. Víš proč, protože to nemělo žádný racionální důvod.
Byl jednou jeden psychicky nemocný člověk, kterému se zastesklo po někdejší slávě jeho země, po moci, po době, kdy vládli velké části světa. A tak si řekl, že si vezme zpátky, o co přišel, byť mu to nikdy patřit nemělo. Přišli „osvobozovat“ a pak tam prostě zůstali a dělali různé krutosti. Nehledí na mrtvé, nehledí kolem sebe, prostě jedná a bere. Emilko, víš, co je ale nejhorší? Nevím, kam až může zajít. Mám strach. Dnes existují jaderné zbraně, ty mohou ohrozit celý svět. Dokonce i nás. Vše je tak blízko. Myslíš, že tento člověk je schopen uznat, že prohrál? Bojím se, že než by uznal porážku, radši použije jadernou zbraň.
Emilko, jsme ve válce. Musíme těm lidem na Ukrajině pomoci, musíme vyjádřit podporu, i když tím ohrožujeme sami sebe, i když to bude mít dopad na naši zemi. Musíme. Jinak se nedá ten nemocný člověk zastavit. Dostane Ukrajinu, půjde dál. Před ničím se nezastaví. Svět mu musí ukázat, že existují hranice. Musíme se spojit a vrátit mír do našich srdcí.
Emilko, přeji si pro tebe svět, ve kterém se neválčí, přeji si, abys byla šťastná, aby ses učila poznávat svět, který nechce válku, přeji si, abys nepoznala krutost, již s sebou nosí, chudobu a zkázu, kterou zasažené země trpí. Svět je po nedávné pandemii velice slabý a jen v tom nejčernějším scénáři bych si uměla představit, že po těch dvou letech vplujeme do války…
Emilko, držím tě a věřím, věřím, že kromě slov a gest přijdou činy, že svět se proti tomu nemocnému člověku spojí a že přijdou sankce, kterých se zalekne, že nedojde na nejhorší.
Holčičko, zvládneme to!
