Mám vlaky rád. Mám rád cestování vlakem. Mám i drážní školu. Tam nás ale všechno nenaučili. Zbytek obstaral život…..
Jezdím vlakem jednou za rok. Je uspěchaná doba. A jedu-li už někam vlakem, tak na to musím mít čas. Jako tuhle.
Únorové ráno. Mrzne. Potřebuju z Ústí nad Orlicí do Peček. Do Kolína v pohodě. I teplo bylo. Ale tam to začalo. Na přestup 10 minut. Pět minut před nástupem – ouha. Vlak strhl trolej. Nejede. Další motoráček snad za hodinu. No nazdar. Počkám. Hala příjemně vytopená na pět stupňů, kafe v automatu má o pár stupínků víc. Dám si kafe a jdu si ven zakouřit. Jen co podaruji tři, čtyři bezdomovce cigaretou, další už si můžu dát já. Spěchám. Jak říkám, mrzne pěkně. Vracím se do haly a vyhledám pěknou, poloprázdnou, a hlavně velice příjemně vytopenou, čekárnu. Ticho, lidé čtou. Sundám rukavice, čepici, kabát a usedám na čistou lavičku. Krásné dvě minuty tepla……… Přichází nádražní ostraha s agresivně vyhlížejícím doprovodem – rotvajlerem a uklizečkou. Půl desáté ráno, nádraží plné lidí. Nejvyšší čas uklidit čekárnu. Rotvajler, ústy svého pána, žádá zdvořile přítomné, aby opustili čekárnu, protože se bude uklízet. Je skvělé, jak o nás ČD pečují. Takže zpátky do pětistupňové haly.
Alternativa autobus? Až po obědě. Taxík? K nedoplacení. Čekám. Motoráček prý pojede. Ale určitě ne ten, co měl jet dle grafikonu. Až za další hodinu.
Mám rád cestování vlakem. Tříbí mysl. Nenechává člověka spočinout v náručí příjemné bezstarostnosti. Vždy ve střehu. A hlavně mít dost času. Mám to. Na další cestu vlakem si vezmu dovolenou. Stojí to za to…………
