Píši nejen Vám, pane, který mě v posledním mém příspěvku obviňujete z obdivu ke komunismu a nenávisti k USA, ale i těm ostatním, kteří mají podobný názor jako Vy...
Nejsem až takový blb, jak sám ve vašem komentáři uvádíte a proto asi jen hloupě neopakuji, jak jsou Spojené státy "bezvadnou" zemí, z které by si všichni měli vzít příklad. Veřejně přiznávam, že za Clintona mi byla Amerika vcelku sympatická, ale za vlády klanu Bushů jsem k USA opravdu získal silnou averzi. Nyní za Obamova krátkého prezidentování pak opravdu začínám věřit, že "exportování" amerického typu demokracie může a bude probíhat i jinak než ozbrojeným terorem, na které si svět v posledních letech musel bohužel přivyknout a že USA se opět stanou tím, čím kdysi bývaly...
Nebo jste snad byl Vy jeden z těch, co věřili Bushově pohádce o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku? Či snad také zastáváte ten názor, že americkou demokracii je třeba bránit bombardováním hlavního města tisíce kilometrů vzdáleného maličkého ostrova - Santo Dominga (rok1965) nebo vojenskou invazí a zásahem do jiných zemí - Kuba, Panama, Vietnam, Afgánistán? Nebo chvalujete psychické týrání a fyzické mučení vězňů prováděné Američany? Schválně...
Víte, když mi bylo dvacet, tak jsem “hrdinně” bojoval proti komunistům, jako většina Čechů, dokonce dost aktivně. Již jen kvůli minulosti mé matky, jejíž rodině sebraly "komouši" všechno a díky svému “nesprávnému” původu nemohla studovat ani na střední škole. Na komunismu mi vadilo vše a nenáviděl jsem ho jako všichni ostatní. Bohužel člověk stárne a získává zkušenosti. Dívá se kolem sebe a hodnotí. Bude mi 40 a půlku života jsem prožil za komunismu. Tu druhou pak již v tom systému vytouženém, ke kterému se celé mé mládí upírala má pozornost...
Zprvu jsem byl zcela nadšen. Svobodou i tím, že si konečně mohu dělat co chci. Pár let jsem rodící se demokracii a kapitalismus zažil ještě doma v Česku, pak o něco více roků ve Španělsku a teď téměř deset let tady, "v ráji na zemi" - v Karibiku. Již za pár let pobytu ve Španělsku jsem si ale začal všímat, že systém, který byl tak výhodný pro mě, není stejně tak výhodný pro všechny. Lépe řečeno, ne všichni se kolem mne, měli tak dobře a to i přes všechny ty výhody a svobody, kterých si dlouhá léta mohly užívat, zatímco my jsme trpěli pod komunistickou diktaturou.
Mé mládí, nadšení z toho všeho nového a mé ambice, mi však nedávaly šanci, abych se nad něčím takovým jako “sociální spravedlnost” pozastavoval. Jak však šla léta, čím dál tím více přitahovala moji pozornost existence chudinských čtvrtí v zemích, kde měl blahobyt být dostupný každému, využívání nebo spíše zneužívaní pracovní síly imigrantů, tam kde se vždy hlásala rovnost příležítostí a podmínek pro každého a také to, že tak proklamovaná svoboda se omezovala na to, zda mám v kapse nějaký ten peněžitý obnos nebo ne, neboť v západním světě pořekadlo - "Bez peněz do hospody nelez”, platí více než kde jinde a to nejen pro tu hospodu, ale také pro vstup do školy nebo nemocnice. Při sledování úporných snah takových zemí jako Francie nebo Švédska o zavedení spravedlivějšího rozdělování státních peněz mezi své občany, které skončily jakýmsi socialisticko-kapitalistickým paskvilem, mi pak opravdu začalo být ouzko.
A pak přišla léčba šokem. Bylo jím mé rozhodnutí změnit bydliště, i působiště a zkusit štěstí na druhé straně planety, za Atlantickým oceánem. Nezamířil jsem však do USA nebo Kanady jako většina těch, co se za oceán vydávají, ale vybral si malý ostrov uprostřed Karibiku - Hispaniolu, kterou sdílí Dominikánská republika spolu s Haiti. Důvodem nebylo, že bych nenáviděl USA, jak se budete asi domnívat, ale to, že jsme do USA potřebovali víza a to, že jsem nemluvil dobře anglicky, zatímco španělsky ano.
Dominikánská republika byla a ještě stále trochu i je, zemí neuvěřitelných možností, až extrémní svobody, ale také neuvěřitelných rozdílů. Na každém kroku se tu mísí extrémní chudoba s extrémním luxusem. Země zaslíbená turistům z celého světa, kteří ale hotelové komplexy během svého pobytu ani na minutu neopouštějí, ne kvůli bezpečnosti jak by se mohlo na první pohled zdát, ale kvůli tomu, aby na tom firmy, které je sem vozí a ubytovávají, co nejvíce vydělaly.
Stát, kde místní smetánka kontrolující politický i ekonomický chod země, nenakupuje v obřích supermaketech na okrajích velkých měst jako normální střední vrstva, ale létá si i na běžné nákupy do blízkého Miami nebo New Yorku, zatímco přes 80% spluobčanů žije v chodobě a přes 20% pod hranicí bídy.
Republika, kde je přes 35% analfabetů, kde se děti v průměru učí 2 hodiny denně a to nejednou venku pod stromem nebo na ulici, zatímco pokud máte finance vaše ratolesti mohou studovat na soukromých školách v jazyku, kterém chtějí a učebnách zařízených tou nejmodernější technikou. Pokud disponujete tučným kontem a kreditními kartami, můžete mít k dispozici dokonce i zdravotní pojištění, které vám platí i v těch nejmodernějších soukromých zdravotnických zařízeních v hlavním městě, kde se často léčí i občané z USA, které to vyjde levněji než u nich doma. Pro ty, kteří peníze nemají, jsou pak k dispozici státní kliniky a nemocnice. O jejich úrovni se ale raději rozepíši někdy jindy.
Přiznávám se, že moje dcera chodí do soukromé školy. Ošetřit se necháváme jedině u soukromých dentistů nebo lékářů. Žijeme v zóně, kde žijí převážně cizinci a kde s místními chudými obyvateli do styku příliš nepřijdeme. Nakupujeme v supermarketech, chodíme do restaurací i do kina. Daří se nám dobře, protože víme, jak si zařídít dobrou existenci. Máme pro to předpoklady. Víme, jak se prosadit mezi ostatními a překonat je.
Vím o sobě, že jsem sobec. Zrovna tak jako Vy. Daří se mi totiž dobře a mé rodině také. Neberu ohled na ostatní. Přežijí přece jen ti nejsilnější a nejschopnější. Kapitalismus posvětil "indidualismus" jako zaručenou cestou k úspěchu. Především toho osobního. Nic proti tomu. I proto jsem o tom, jak se mají ti okolo, které vídáváme z okénka auta při jízdě do hlavního města nebo jinam, nikdy moc nepřemýšlel…
Raději. Vyhýbal jsem se tomu a dělal, že nic nevidím. Občasná všetečná otázka mé dcerky, která tyto obrovské rozdíly vnímá jinak, mě pak dokázala rozladit na celý den. Občas jsem nevěděl co odpovědět a někdy ani odpovědět nechtěl...
Má první návštěva Kuby, které jsem se do svých 38 let vyhýbal jako čert kříži, změnila ale vše. Bál jsem se tam jet, měl obavy z toho co uvidím. Očekával jsem atmosféru strachu, komunistickou šikanu a estébácké pronásledování. Předpokládal prázdné ulice bez lidí bojících se strašného Fidela a jeho gardy, kradmé pohledy těch, kteří nám budou závidět odkud přijíždíme a co všechno můžeme a neskutečnou bídu národa témeř 50 let trpícího komunistickou diktaturu a vše s ní související...
Skutečnost, ale byla jiná. Úplně jiná. Pokud to však sám, na vlastní kůži nezažijete, nevíte bohužel o čem mluvíte. A o tom všem jsou moje články. Není to o obdivu ke komunismu, ale o tom, jak se dvě země v témž regionu a téměř ve stejnou dobu vydali různými cestami. Politickými i ekonomickými. A o tom jak to dopadlo.
Protože pokud nechám svůj egoismus stranou, musím bohužel uznat, že většina obyvatel Kuby se má i přes všechny problémy a omezení mnohem lépe, než moji drazí a svobodní Dominikánci. A toto poznání mě bolelo, ať si myslíte cokoliv, neboť komunismus, socialismus byl pro mě jako pro všechny ostatní normální lidi symbol tyranie a diktatury.
Dnes však už vím, že Fidelův "karibský komunismus", je bohužel nebo bohudík, úspěšnějším než ta dominikánská nebo haitská demokracie a kvůli tomu, o tom píši. Ani já to ještě do nedávné doby netušil. A jelikož si myslím, že není žádné umění jen něco papouškovat a opakovat po někom jiném, snažím se ukázat věci tak, jak je vidím, přestože to spoustě lidě bude vadit, protože jim to nezapadá do obrazu jejich světa. Ale občas je třeba rektifikovat, přehodnocovat a také uznat, že někdy věci nejsou tak jak na první pohled vypadají...
I proto Vás vyzývám udělat to samé, co jsem udělal já. Nechat staré předsudky, falešná dogmata a převzaté zkušenosti stranou a pokusit se získat vlastní pohled na svět. Přijet aspoň na měsíc na Kubu a pak rovnou sem - "do ráje na Zemi". Vidět vše na vlastní oči a zjistit, proč ti Kubánci ještě pořád toho Fidela, tak milují...
Zvednete hozenou rukavici?
