Vyhrocený vztah mezi Romy a většinovým obyvatelstvem očividně již dávno přerostl všem odpovědným místům před hlavu. Prakticky nikdo neví, co má dělat a jak situaci řešit - a lidé se cítí stále zoufaleji. Napětí eskaluje, prorůstá do dalších měst Čech a Moravy, o čemž nebývale upřímně referují média, která doposud spíše mlčela a nad romskou zločinností zavírala oči v obavách z nařčení z rasismu.
To, co je na celé věci skutečně tragické, je bezmoc slušných občanů, které stát v podstatě není schopný a ani příliš ochotný chránit před násilím. Objasněnost trestných činů páchaných Romy je směšně nízká a občané platící daně vidí, že za své peníze nedostávají adekvátní službu. Přitom právě ochrana životů a majetku občanů je primárním (a vlastně jediným skutečně ospravedlnitelným) úkolem státu.
Lidé mají zkrátka již plné zuby toho, že jsou nuceni ze své kapsy hradit nejrůznější sociální programy na podporu romské komunity, přestože ani jeden z takových programů ještě nepřinesl žádné pozitivní výsledky. Už je nebaví ze svých peněz podporovat občany, kteří se v životě neživili produktivní prací, a uplácet je, aby se snad nezačali chovat ještě zločinněji. Zoufalí lidé jsou často ochotni sáhnout k zoufalému řešení, které zatím v tuto chvíli nejsou odpovědní lidé vůbec ochotni připustit. Ponechám fantazii čtenáře, v co může vyústit beznaděj lidí, kteří se musejí dnes a denně bát o bezpečnost svou i svých dětí.
Mince, na jejímž líci se zračí osamělá bezmoc obyvatel Varnsdorfu, Břeclavi a dalších měst, má samozřejmě svůj rub, jímž je drzost a nestoudnost romských organizací. A nejenom jejich, ale i různých více čí méně hlasitých věrozvěstů multikulturalismu a tzv. "tolerance".
Všimněme si, že zatímco obyvatelé Šluknovského výběžku protestují proti očividným kriminálním jevům, které nejsou výsledkem vrozeného chování, ale produktem kultury, romské organizace a jejich předáci argumentují striktně na základě etnicity, přičemž sami romskou populaci vydělují z české společnosti a požadují všeobecné uznání jejich etnické autonomie. Proromské "lidskoprávní" autority pokládají kulturní odlišnost za tzv. sociální znevýhodnění, čímž implicitně předpokládají, že okolní společnost toto znevýhodnění způsobila. Jinak řečeno, domnívají se, že většina má nějakou automatickou “výhodu”, aniž by se zkusili zeptat sami sebe, zdá náhodou tím “znevýhodněním” není právě jejich, romská kultura. Lze tvrdit, a mělo by se to konečně říct hodně nahlas, že nositelem rasismu a nesnášenlivosti v České republice prostě není většinová společnost, ale romské organizace a jejich přívrženci.
Tvrdím, že levicová Dělnická strana sociální spravedlnosti (skutečně nikoliv ultrapravicová, nýbrž extrémně levicová!) a další podobné spolky a kroužky jejich příznivců mohou být sice rasisté, ale celková antipatie většinové veřejnosti vůči romské menšině pramení v naprosté většině z projevů romské kultury, nikoliv z odlišnosti rasy. Rozdíl mezi rasou a kulturou je, doufám, každému jasný. Zatímco rasa je něčím nezměnitelným a tedy morálně nepostižitelným, kultura je jako souhrn toho, čeho jednotliví lidé dosáhli svým intelektem a svou produktivní prací, a co je dále jejich širokým okolím v úplnosti nebo alespoň ve výrazné míře akceptováno. To vše dále utváří etické postoje a ovlivňuje vzorce chování členů společnosti. Je zřejmé, že kultura, která má za sebou několikasetletou tradici myslitelů, umělců nebo vědců, bude vytvářet poněkud jiné vzorce chování než kultura, která v podstatě spočívá na základech kočovného života a nikdy žádné hmatatelné projevy intelektuální, tvořivé činnosti nevytvořila.
Kultura zkrátka není vázaná na rasu ani etnicitu. Jednotlivec má moc svou příslušnost k té či oné kultuře racionálně posoudit a svou vůlí ji změnit - zpřetrhat stará pouta a přijmout něco lepšího. A jednat pak podle toho.
To, co většině lidí na Romech vadí a co je kořenem problémů ve Šluknovském výběžku, je chování tamních Romů - nechtějí nic víc, než aby se Romové chovali slušně. Nahlížení člověka na to, co je dobré a co je zlé, lze změnit. Stejně jako je člověk schopný poznávat svět kolem sebe a získané poznatky správně zařadit do kontextu již poznaného, dokáže stejně dobře odvozovat i abstraktní pojmy. Schopnost poznávání je výsledkem vědomého jednání, vědomého soustředění pozornosti a rozumu, nikoliv vrozenou dispozicí závislou na rase.
Rasisté naproti tomu razí morální determinismus - názor, že morální kvality souvisejí s rasou a přímo z ní vyplývají. Rasistický postoj vůči Romům by tedy vůbec nemohl požadovat, aby se chovali jinak - protože podle rasistického pohledu na svět toho vůbec nejsou schopni a nikdy v budoucnu být schopni nemohou. Nelze požadovat, aby Romové přijali morální hodnoty většinové společnosti a zároveň být rasistou - to je prostě přímý rozpor.
Jaká je vlastně romská kultura? Vyvíjela se po dlouhá staletí naprosto odděleně od vlivů západní kultury a nikdy se v podstatě nedokázala vnějším vlivům přizpůsobit. Je však třeba poznamenat, že Romové byli v Evropě vždy vyčleňováni na okraj společnosti, je ale otázkou, zda se takto středověká Evropa chovala vůči Romům kvůli předsudkům, nebo zda šlo o dlouhodobými zkušenostmi zakořeněnou reakci na očividně anticivilizační projevy soudobé romské kultury.
Zatímco západní kultuře dominuje výrazný individualismus, romská kultura zůstává, v návaznosti na své nomádské kořeny, spíše primitivně kmenovou. Rodina je v ní stále nejdůležitější součástí, přičemž rodinné společenství je mnohdy značně rozvětvené a vzájemné vztahy složitě zapleteny. Romská kultura nikdy nebyla individualistická - prostě nebyla schopna se k poznání důležitosti individualismu dopracovat. V tom spočívá zásadní antagonismus mezi romskou kulturou a většinovou českou společností. Zatímco pro Čecha je jeho "já" tou nejdůležitější věcí, i přes určitou formu a míru kolektivismu, jenž však se však projevuje spíše v abstraktně společenské rovině a má své důsledky spíše v politickém směřování společnosti, než v osobním životě každého jednotlivce, romská kultura svým lidem říká: “Bez svého kmene nejsi nic.” Zatímco v západní kultuře stále ještě převládá snaha vyniknout, plánovat budoucnost, vidět svůj život v širším kontextu, Rom přijímající ať už vědomě nebo pasivně romskou kulturu, nedohlédne, obrazně řečeno, za horizont dne.
Romskou kulturu tak nelze žádným způsobem integrovat do kultury západní, neboť její hrubý, osobní kolektivismus je s ní naprosto neslučitelný. Všimněme si, že úspěšní a vzdělaní Romové zpravidla nejprve sami zpřetrhají vazby na fundamenty tradiční romské kultury nebo se mimo ni dostanou vnějšími okolnostmi. Jejich kultura je již netáhne k zemi a oni se tak tedy mohou povznést nad její omezenost a primitivnost - přičemž ostatní Romové se na ně pak přestanou dívat jako na příslušníky svého kmene, natož aby si z nich vzali pozitivní příklad. Poněkud jinak se však jeví postoj romských předáků a vedoucích představitelů romských organizací. Na první pohled patří mezi slušné lidi, mezi tu hrstku výjimečných Romů, kteří žijí dobrým životem, nikoho neohrožují ani neobtěžují. Jejich vztah k romské kultuře je však specifický. Nejsou těmi, kdo by se snažil v romské kultuře spatřovat kořen romského problému a pokoušeli by se své soukmenovce spíše přibližovat západnímu myšlení. Naopak, vidí vinu ve všem ostatním. Jejich jednání a smýšlení je v podstatě stejně hrubě kolektivistické, pouze jej však zahaluje ušlechtilé pozlátko.
Romští předáci se nikdy nepokusili přetvářet romskou kulturu a začleňovat ji do kontextu většinové společnosti. Implicitně zastávají myšlenku, že romská kultura je něco neoddělitelně spojeného s romskou etnicitou, a že většinová společnost to musí respektovat jako absolutní danost. A právě v tom, že vůbec odmítají připustit, že by Romové mohli jednat jinak než jednají a pokládají je za bezmocnou oběť, lze spatřovat zdroj nesnášenlivost, napětí a v neposlední řadě rasismu. Skutečný zdroj rasismu a napětí je tak třeba spatřovat v romských organizacích. Rasistický postoj pak samozřejmě přijímají autority, které se zcela v souladu s rasistickým pohledem na romskou problematiku pokoušejí ve falešné masce tolerance a respektu přesvědčovat veřejnost, že Romové jsou prostě jiní a společnosti nezbývá, než se s tím pokorně smířit. A nejenom smířit, ale poslušně platit nejrůznější tzv. integrační sociální programy, které jsou pouze penězovodem, jímž proudí peníze od státu směrem k romským organizacím.
Jakákoliv vládní koncepce na řešení romské problematiky bude vždy zákonitě rasistická, dokud její autoři nebudou striktně oddělovat kulturu od etnicity.
Integrační sociální programy, nereflektující neslučitelnost fundamentů romské kultury s kulturou západní, jsou zdrojem obrovského pocitu nespravedlnosti v lidech, kteří jsou donuceni je platit a přitom vidí, že tváří v tvář romské kriminalitě stojí osamoceni, bez zastání od těch, kteří mají ochranu majetku a životů občanů v popisu práce. Místo toho musejí poslouchat z úst rasistických morálních autorit a jejich papoušků nekonečné mantry o nesnášenlivost a rasismu české společnosti.
Jedním z nejohavnějších příkladů nespravedlivé a rasistické politiky současného multikulturalismu je rozhodnutí, že napříště budou do mateřských školek přijímány přednostně děti z tzv. sociálně vyloučených skupin obyvatelstva, což je samozřejmě jen eufemistický výraz pro romskou komunitu. Rodiče nejenže jsou donuceni platit z daní provoz mateřských školek, ale navíc jim bude zabráněno tuto službu využít, protože valná část její kapacity bude rezervována pro ty rodiče, kteří na daních nikdy nezaplatili ani korunu. Přednostním přístupem k romským dětem, jejichž studijní předpoklady se z kulturních, ale často i z psychologických důvodů dají označit za subnormální, však samozřejmě nebude romská kultura asimilována západní a Romové nebudou nijak motivováni k přizpůsobení. Lze očekávat pravý opak. Romská kultura bude na školách spíše podporována neustálým vyzdvihováním její jinakosti, přičemž právě tato jinakost bude pokládána za pozitivum. Multikulturalismus totiž nehodnotí kvalitu té či oné kultury - rozdílnost je pro něj hodnotou a priori.
Není od věci upozornit, že rasistický přístup romských organizací, které účinně lobují za rovnocennost romské kultury ve vztahu k české, potažmo západní, evropské, je podporován i lidmi, kteří sami romskou kulturu nikdy nepřijali za vhodný rámec pro život a nikdy se podle ní nechovali. Jde samozřejmě o různé hlasité apologety multikulturalismu, kteří však pocházejí a patří spíše do kulturního okruhu většinové společnosti. Příkladem mohou být prominentní, profesionální rasisté Petr Uhl, Džamila Stehlíková nebo Michael Kocáb.
Stejně jako představitelé romských organizací, i tito rasisté spatřují v kultuře něco neoddělitelně spjatého s etnicitou - vyplývá to z jejich neustálého omlouvání těch či oněch projevů romské kultury, které jsou jednoznačně v rozporu s tím, jak mají lidé žít, mají-li skutečně žít jako lidské bytosti. Jako velmi inteligentní a vzdělaní lidé jsou schopni abstraktního uvažování a zcela určitě dovedou hodnotit projevy jednotlivých kultur. Jejich určujícím motivem je antipatie až nenávist k západní kultuře - vůči jejímu výraznému individualismu, racionalitě, stále ještě výraznému důrazu na svobodu a trh. Je jen logické, že člověk, jenž spatřuje v západní kultuře všechny nectnosti, bude pak adorovat kultury takové, které představují její opak. Oproti západní sebeodpovědnosti, individualitě a schopnosti plánovat svůj život v dlouhodobém horizontu vidí jako vyšší hodnotu bezprostřednost, iracionalitu, nezodpovědnost, naturální primitivismus. Samozřejmě, takto přímo to však nikdo z nich neřekne, a mnozí z nich si snad ani nejsou vědomi, z čeho jejich postoje pramení.
Proti západní kultuře stojí už dlouhá desetiletí početná pátá kolona tvořená zástupy ekologistů, multikulturalistů, sociologů, intervencionistů. Všechny spojuje kolektivistická filozofie a altruistická morálka, čili postoje naprosto protikladné k tomu, co pozvedlo západní společnost z prachu středověkého tmářství, barbarismu a bídy. Západní kultura byla vybudována na individualismu a egoismu, na nezávislém myšlení a na tvořivé, produktivní činnosti - nikoliv na ponížené bázni z přírody, na fanatickém náboženství nebo na kolektivismu a touze po sebeobětování, třebaže tyto hlavní protiklady západní kultury pochopitelně nikdy ze světa nezmizely a vždy fungovaly jako rozvratné síly, nenápadně nahlodávající křehkou stavbu západní civilizace. Je stále patrnější, že vyspělá západní civilizace těmto silám pomalu ale jistě podléhá.
Proromská rasistická politika, prosazovaná a podporovaná jak romskými organizacemi, tak neromskými rasisty, se tak stala jednou ze zbraní v rukou nepřátel západní kultury. Tím, že spojuje morální principy s etnicitou, vnucuje lidem rasistické pojetí kultury. Jakoukoliv antipatii vůči projevům romské kultury pak odsuzuje coby rasovou nesnášenlivost a početná část veřejnosti tento pokroucený postoj přijala - kolikrát můžeme slyšet výroky typu "Přiznávám, že jsem rasista a nestydím se za to, protože mi vadí romská nepřizpůsobivost." Výroky takového druhu ve skutečnosti zpravidla není motivován skutečnou rasovou předpojatostí - jejich autoři se pouze nechali vmanipulovat do role rasistů, nechali na sebe uvalit vinu, kterou však ve skutečnosti nenesou. Jedním extrémem je krůček ke skutečnému protiromskému rasismu, jenž pak slouží jako důkaz toho, jací jsou ti Češi odporní rasisté, druhým je flagelantský rasismus naruby, kdy vedeme vážné debaty, jak se stavět k dětské knížce o kocouru Mikešovi a zda bychom neměli pasáž o Cikánech, kteří černého kocoura Mikeše unesou, vhodně "aktualizovat" v duchu dnešních idejí. V tomto exaltovaném sebemrskačství nejsme samozřejmě osamoceni - děti v amerických školách jsou například vedeni k neúctě a znevažování odkazu Otců zakladatelů, protože všichni byli běloši a mnohdy vlastnili nějaké ty otroky...
Boj proti rasismu, který je ve své správné, racionální podobě samozřejmě oprávněný, se tak stává bičem v rukách novodobých rasistů, vyznavačů kolektivismu nejhrubšího zrna, jejichž hlavním dlouhodobým cílem je způsobit co nejvážnější škody západní kultuře a podkopat základy, na nichž spočívá.
V abstraktnější rovině představuje proromská rasistická politika útok na objektivitu, na schopnost poznávat jevy kolem nás a hodnotit je. Jestliže jsou lidé, kteří hodnotí projevy romské kultury jako anticivilizační a tedy subnormální, lživě označováni za rasisty, co bychom měli dělat, abychom za rasisty pokládáni nebyli? Nejlépe zavřít oči a nepokoušet se vyslovovat jakékoliv morální soudy. Jestliže však odmítneme jednotlivé kultury a jejich projevy hodnotit, nezbývá, než se ke každé z nich stavět naprosto nerozdílně a kultuře individualismu a svobody přisuzovat stejnou hodnotu, jako primitivní kultuře nomádů, která nikdy nic nevytvořila a dokázala pouze konzumovat to, co jí příroda nabízela. Jestliže se pak setkají dvě kultury, z nichž ta vyspělejší a hodnotnější sama sebe poplive a poníží, nemůže být výsledkem nic jiného, než její degradace na úroveň civilizačně méně hodnotné konkurentky. A k tomu západní kultura směřuje.
Odmítat rasismus je samozřejmě velmi žádoucí, ovšem v první řadě je nutné si uvědomit, čím rasismus ve skutečnosti je. Nelze přehlížet, že právě západní, euroamerická kultura se zasloužila o mýcení rasových předsudků a odstranění rasové segregace. Naopak v časech, kdy principy západní kultury ustupovaly primitivnímu barbarismu, jako tomu bylo v období výbojů nacismu nebo komunismu, byly to opět rasistické předsudky, co posloužilo jako jedna z vhodných cest, kudy nasměrovat výmluvnými vůdci vybičovanou nenávist anonymního davu.
Spatřovat rozdílnost jednotlivých kultur a zastávat vůči nim pevná morální stanoviska je naprosto v rozporu s jakýmikoliv rasistickými tendencemi. Tento postoj je ve skutečnosti jediným možným, máme-li vzít vítr z plachet sebevědomým rasistům - Giňům, Gorolům, Kocábům, Uhlům nebo Stehlíkovým. Východiskem by pak měl být jasně vyřčený závěr, že některé kultury jsou spolu v naprostém protikladu a jakýkoliv pokus o jejich vzájemné prolnutí a pokojné soužití nemůže vést k ničemu jinému, než k ponížení a pošlapání té hodnotnější z obou kultur, jestliže tato včas nenajde hrdost a odvahu sama sebe bránit, a to nejen silou, ale především intelektuálně. Kulturní (nikoliv rasová!) segregace je za takových podmínek jedinou cestou, která oběma kulturám zaručí možnost pokojného života, a té primitivnější z obou kultur pak poskytne i příklad, z něhož se postupem času může učit, bude-li mít zájem svou kulturu měnit k lepšímu.
Rasismus nelze zaměňovat s averzí vůči jasně viditelným projevům zapříčiněným kulturními podmínkami. Rasismus znamená rezignovat na jakékoliv pokusy o objektivní hodnocení lidského jednání - to jediné důležité kritérium je zde etnicita nebo příslušnost k rase. Nositeli takových postojů u nás není veřejnost těžce zkoušená kriminalitou, nýbrž ti, kteří kriminální, asociální a anticivilizační chování omlouvají. Nositeli takových postojů a zdrojem rasismu a nesnášenlivosti jsou tak v České republice především vůdčí představitelé romských organizací a proromské "lidskoprávní" autority. Měli bychom je konečně začít nazývat pravými jmény.
