Které politické uskupení by se mělo stát vůdčí silou nově se konsolidující pravice, jež nyní zažívá asi svoji největší krizi identity za celých dvacet let naší polistopadové existence? Zatímco se na politickém jevišti odehrává nesmiřitelný boj pravice a levice (i když se zdá, že tzv. pravicová ODS nebo Top09 se s levicí už dávno smířily), v zákulisí probíhá souboj daleko zásadnější: spor konzervativců a libertariánů o samotnou podstatu pojmu pravice.
Konzervativců je na naší politické scéně nesrovnatelně víc než libertariánů, nebo jsou alespoň hlasitější. Patří mezi ně např. bývalý poradce prezidenta Klause Petr Hájek, jenž se ve svém nedávném článku sebevědomě navezl do Strany svobodných občanů, kterou podle svých slov nepokládá za pravicovou stranu a už vůbec ne za zastánce svobody. (A než jsem stihl dopsat tento svůj příspěvek, vytasil se pan Hájek s dalším obsáhlým pojednáním na téma Svobodní) Podobně se vyjádřil jeho kolega ze serveru Protiproud.cz Václav Danda, pro něhož nejsou Svobodní relevantní pravicovou stranou, jelikož nestaví svoje ideje na křesťanských tradicích. Ze stejné pozice odsoudil Svobodné ještě před loňskými volbami Lukáš Petřík, předseda Mladé pravice a též konzervativec.
Svobodní se za čtyři roky své existence vyprofilovali ve svébytnou libertariánskou stranu odvozující své postoje z myšlenek takových velikánů jako byl Frederic Bastiat, Ludwig von Mises nebo Murray Rothbard. Zda u nás taková strana může nalézt dostatečnou podporu a stát se vůdčí silou na pravici, to ukáže teprve budoucnost. Zdá se však, že konzervativci mají z takového vývoje věcí příštích přinejmenším obavy.
Pokládám tedy výpady konzervativců vůči Straně svobodných občanů za jedinečnou příležitost objasnit, jak to vlastně konzervativci se svobodou mají - skutečně ji obhajují, nebo je svobodná rétorika pouze nejsvrchnější, viditelnou úrovní ideologického systému, zakrývající skutečnou podstatu jejich myšlenek? Je konzervativní kritika eurofederalismu, neomarxismu, havlismu, ekologismu a levicového sociálního inženýrství opravdu upřímná? A jak má vypadat správná obhajoba svobody jednotlivce?
Objektivismus jako racionální obhajoba svobody
Nejprve musím objasnit svoji pozici, tedy filozofii objektivismu (která se může na první, povrchní pohled zdát shodná s libertarianismem). Jde v první řadě o ucelený filozofický systém, který vede od teorie poznání až k politické filozofii. Odmítá jakoukoliv víru v nadpřirozeno nebo ve svět mimo naši realitu, všechny formy mysticismu. Staví na vizi člověka jako racionální a volní bytosti, která je schopna poznávat svět kolem sebe s určitostí, a která aby mohla přežít, musí mít možnost tyto své hlavní atributy používat, a musí tedy mít svobodu. Z toho plyne nutnost zabezpečovat v souladu s rozumem především svůj vlastní život, jinak nemá lidský život smysl a z člověka se stává pouhé obětní zvíře toho, kdo dostatečně hlasitě vyhlásí svůj nárok. Objektivistická filozie pokládá za smysl života dosahování osobního štěstí, a to v dlouhodobém horizontu, postavené na racionální úvaze o vlastních cílech, tužbách a hodnotách. Z objektivistické etiky pak plyne požadavek absolutního oddělení ekonomiky a státu, tedy laissez faire kapitalismus jako jediný společenský systém, který umožnuje člověku žít v souladu se svou přizeností.
Toto je jediná možná obhajoba svobody, shrnutá do jediného odstavce, který samozřejmě nemůže vysvětlit vše dostatečně jasně. Proto případné zájemce odkazuji na práce Ayn Randové a dalších objektivistů.
Pokládám objektivistickou filozofii za jedinou platnou, chceme-li se bavit o svobodě. Jak z této pozice popsat libertariány a konzervativce?
Libertariánství vs. konzervatismus
Aby nedošlo k žádným misinterpretacím, vymezme si nejprve základní pojmy (například pan Hájek to ve svém článku neudělal) Za prvé je třeba si uvědomit, že ani libertariáni, tím méně konzervativci, jsou principiálními zastánci svobody, což v tuto chvíli neberu jako nějakou apriorní výtku nebo odsudek. Politika je teprve vyústěním filozofických a morálních principů, které ve společnosti převládají. Jakkoli principiálně budeme svobodu v politice hájit, dříve nebo později musíme nevyhnutelně narazit na hranici, za kterou se již nelze v daném společenském a kulturním prostředí dostat. Třebaže budou lidé ochotni souhlasit, že by bylo dobré zrušit některé daně, několik nejničivějších regulací, rozpustit některá ministerstva a úřady, omezit sociální systém a orientovat se důrazně na trh, neznamená to, že lidé odvrhnou kolektivismus ani jeho etické implikace. Žijeme-li ve společnosti, kde si lidé ve skutečnosti svobodu nepřejí, ale jsou ochotni alespoň odstraňovat nejhorší projevy nesvobody, potom je jakékoliv politické uskupení, které hájí svobodu alespoň významně, třebaže ne principiálně, velice cenné - její dílčí úspěchy (a já věřím, že jich lze dosáhnout) získají čas těm, kteří dokáží svobodu hájit a vysvětlovat bezrozporně a staví ji na nějakých ucelených základech.
Libertariáni staví svoje pojetí svobody, stručně řečeno, na jednom jediném principu: nenásilí. S tím by se dalo souhlasit, problémem však je, že taková obhajoba se vznáší ve vzduchoprázdnu. S pojmem svoboda zacházejí jako s neredukovatelným axiomem. Pokusy o odvození libertariánské etiky jsou (např. Murray Rothbard: Etika svobody) jsou ve své podstatě velice povrchní a neřeší zásadní otázku: jak to vše vlastně víme? Je to, co nám říkají naše smysly, skutečně platné? Jsme schopni poznávat realitu s určitostí a formulovat o ní kategorické soudy? Dokážeme jednoznačně poznat, co je morální a co je nemorální? Podle libertariánů vlastně ne, protože to nemáme jak poznat. Lidské jednání totiž libertarián považuje za nepřístupné rozumu - nelze posoudit, zda je racionální nebo iracionální. Tím v podstatě zbavují člověka jeho základního atributu přežití - rozumu. A v souladu s Kantem považují ty nejabstraktnější pojmy za apriorní a nepoznatelné. Jestliže však přijmeme za skutečnost, že principy lidského jednání nejsou otevřené empirickému zjišťování, tedy že je nemůžeme poznat (a tedy že vlastně jakýkoliv pokus o jejich poznání nás od jejich podstaty vzdaluje), odmítáme schopnost poznání jako základní vlastnost lidské bytosti. A nabízí se pak otázka (která se později vynoří i u konzervativců): proč by tvor neschopný poznávat realitu měl mít svobodu?
Principiálním důsledkem odmítnutí lidské schopnosti odvozovat z reality etické principy potom nemůže být nic jiného, než morální nihilismus, který v tomto konkrétním případě naštěstí nevede k žádném zjevnému zlu, protože zde pořád existuje princip nenásilí, který však libertariáni hájí, aniž by vlastně veděli proč. Libertarián bude odsuzovat jakékoliv státní regulace distribuce alkoholu nebo omamných látek a bude požadovat v této oblasti maximální svobodu. Jestli je morální nebo nemorální píchat si do žíly dávku heroinu nebo se denně opíjet do němoty, to už by pravověrný libertarián neměl být schopen říct.
Konzervativci mají naproti tomu mnohem pevnější a ucelenější myšlenkový systém, jsou přísnými moralisty. Vycházejí však z toho, co nazývají tradičními civilizačními hodnotami, jako je např. rodina, přičemž se opírají o křesťanství. A právě v tom lze spatřovat zásadní problém. Náboženství stojí na dvou pilířích. Prvním je existence jakési vnější, dokonalé reality, jíž je náš svět pouhým nedokonalým a zkresleným odrazem, v němž jsme všichni dočasně polapeni, než konečně, po smrti vstoupíme do dokonalého božího království. Život člověka je v tomto pojetí nekonečným soupeřením duše a těla: duše svou podstatou patří do dokonalé vnější reality, zatímco tělo představuje přízemní zkaženost a povrchnost. (mind/body dichotomy). Morálka pak představuje donucení vyšší bytostí, nikoliv racionální poznání, jak má člověk žít, aby mohl být zde, na Zemi, šťastný.
Druhým pilířem je popření rozumu jako jediného prostředku, jímž poznáváme realitu: neboť realita je dvojí, a její dokonalou variantu nejsme schopni rozumem obsáhnout, zbývá nám k poznávání pouze svět, v němž žijeme - svět, jenž není dokonalý, a my sami jsme pouze součástí této nedokonalosti. Jakékoliv snahy o rozumové uchopení našeho světa je z tohoto pohledu něčím marným. Lidská bytost je ztracena, nedokáže se správně rozhodovat, a zbývá jí jediné vodítko: víra, mystická vnuknutí a slepé kopírování vykladačů zjevené pravdy. A opět se nabízí otázka: proč by bytost, která je ze své podstaty neschopná a nedokonalá, vůbec měla mít nějakou svobodu? Proč by jí mělo být umožněno sledování vlastního štěstí, když není schopna poznávat svět kolem sebe, a tedy i s určitostí formulovat jakékoliv morální soudy? Odtud pramení náboženské apely na sebeobětování, na pokoru a na slepou poslušnost. Politická filozofie konzervativců se důsledkům, které plynou z těchto premis, nemůže nijak vyhnout, jak je patrné i z posledního textu Petra Hájka stejně jako z postojů předních českých konzervativců, jako je např. Michal Semín a další představitelé hnutí D.O.S.T., nebo ředitel Občanského institutu Roman Joch.
"Nevysvětlujete, jak poznáte dobré od špatného, nemáte-li kotvu v žádném uceleném hodnotovém systému a řádu," vyčítá Petr Hájek pisateli, který se ve svém dopise zastává Svobodných. Ano, skutečně mnozí libertariáni takový systém nemají, ovšem pan Hájek na tom není o mnoho lépe, jestliže jediný zdroj morálního poznání je pro něj mystické vnuknutí nebo slepé kopírování tradic. Sice libertariánům přisuzuje morální subjetivismus, ale co jiného je náboženství, než subjektivismus a libovůle nadpřirozena?
Na základě těchto stručných charakteristik lze tvrdit, že pokud jsou libertariáni co se týče obhajoby svobody horší dvojka (a zaplať pánbůh za to!) a socialisté všech barev si zaslouží pětku jak Brno, potom konzervativci jsou jasná čtyřka. Ačkoliv se, jak je poznat z projevu Petra Hájka, pasují do role jediné možné síly, která může hájit svobodu, ve skutečnosti jim o skutečnou svobodu příliš nejde. Lidská bytost v pojetí konzervativců totiž svobodu vůbec mít nemůže.
(Dokončení článku)
