Každý kolektivista a etatista dobře ví, že chce-li ovládat lidi, je třeba začít formovat jejich myšlení od nejranějšího věku. Totalitáři všech barev tak zakládali sportovně výchovné jednoty a oddíly, v nichž se, ať už povinně nebo naoko dobrovolně sdružovala mládež pod praporem výchovy v "nového, lepšího člověka". Moderní, demokratičtí etatisté již nemají v rukou nástroje typu Pionýrské organizace, Socialistického svazu mládeže nebo třeba Hitlerjugend, přesto však mají k dispozici instituci daleko mocnější, časem prověřenou a téměř nikým nezpochybňovanou: státní vzdělávání.
Významu státního vzdělávání coby nástroje indoktrinace si je nepochybně vědom i takový kolektivista, jakým je současný ministr školství Marcel Chládek, který se rozhodl vyškrtnout z novely školského zákona možnost vzdělávat doma nejen mladší děti, ale i žáky druhého stupně. "Škola plní nejen funkci vzdělávací, ale i socializační," řekl ministr Chládek.
Nechtěně svým výrokem odkryl a přiznal pravou podstatu současného systému vzdělávání, jehož účelem není ani tak rozšiřování obzorů a prohlubování znalostí a vůbec příprava dětí na praktický život, tedy jedním slovem výuka, nýbrž výchova - tedy něco, co by mělo plně spadat do kompetence rodičů. Školními povinnostmi stráví dítě polovinu dne - po celou tuto dobu je prakticky pod vlivem státního systému.
Pro rozumné rodiče, kteří si uvědomují, v čem to vlastně žijeme a kudy se ubíráme, tak vyvstává vážný problém k řešení: jejich děti jsou po dobu vyučování vystavené multikulturalismu, genderové výchově, environmentalismu, europropagandě, antikapitalismu... Jak zabránit tomu, aby se z nich staly pouhé poslušné loutky nadšeně bojující proti globálnímu oteplování, za jednotnější a nesvobodnější Evropu, nebo aby za pár s falešným pocitem morální převahy volily Karla? Nevrací se tak doba, kterou mnozí pamatují již jen z vyprávění, kdy rodiče vštěpovali svým dětem, ať ve škole vše odkývají a se vším souhlasí, aby jim potom doma sami museli vysvětlit, jak se vlastně věci mají?
A většina rodičů to stejně řešit nebude - s naivním pocitem, že státní školství je výdobytkem, jehož účelem je naučit děti přemýšlet, svěří své potomky instituci, jejímž účelem je pravý opak: paralyzovat samostatné myšlení a učinit z dětí tupé stádo připravené bojovat za jakoukoliv autoritu, která se o svůj nárok přihlásí.
Přesně to se totiž skrývá pod slůvkem socializace, které ministr Chládek ve svém výroku použil. Nejde mu o individuality, jež teprve abstrakcí tvoří společnost, nýbrž o společnost, v níž jsou jednotlivci zaměnitelnými, zglajchšaltovanými a šedivými položkami, jejich jediným účelem má být naplňování "vyšších cílů".
Lze si však představit, že Chládkův výrok, v němž nepokrytě vyjádřil nárok státu disponovat s životy dětí školou povinných, nebyl zcela nechtěný a že současní inženýři dětských duší, nemusejí své výroky o skutečném principu státního vzdělávání nijak zakrývat. Není to potřeba - veřejnost sama tyto principy uznává a vědomě je přijímá. Stejně jako část veřejnosti stále obhajuje povinnou vojenskou službu, která prý srovnala mládež do latě a vychovávala z kluků muže.
Vzdělávání je daleko košatější obor, než si většina lidí uvědomuje, a nelze jej uzavřít pouze do jedné škatulky vymezené státní politikou. Nakonec i každý člověk je jiný a snažit se jej za každou cenu vměstnat do kolonek a tabulek navržených státními plánovači neznamená nic jiného, než omezit všechny extrémy - včetně těch pozitivních. Vzdělávacích koncepcí existuje celá řada a stejně jako si lze představit, že některým dětem nejlépe vyhovuje klasická forma výuky, zatímco pro jiné je výhodnější alternativa v podobě waldorfské nebo montessori školy, tak jiné budou nejlépe prospívat při domácí výuce.
Koneckonců, vzdělání je oblast, která nevyhnutelně předurčí celý další život, a jako taková je příliš důležitá, než abychom si ji mohli dovolit ponechat v rukách státu. Jestliže by v tak intelektuálně důležité oblasti zavládla svoboda, výsledek by na sebe nenechal dlouho čekat a dříve nebo později bychom se probudili do daleko tvořivějšího, invenčnějšího a myšlenkově daleko svěžího světa.
Intelektuální kvalita české veřejnosti však nepochybně není to, na čem by ministru Chládkovi záleželo. Jako kolektivista má docela jiné cíle.
Podle ministra Chládka má dítě, které není vzdělávané státním systémem, zkažený život - není prý připravené na život. Pokud mu jde o přípravu na život v multikulturní, genderově vyvážené, ekoaktivistické a socialistické společnosti, pak má nepochybně pravdu. Škoda, že životy zničené těmito ideovými doktrínami, pana ministra netrápí.
---
K tématu doporučuji především text Ayn Randové The Comprachicos
A o tom, co je výsledkem školní indoktrinace všemožnými -ismy, nabízím k přečtení svůj loňský článek o konfrontaci s gymnazisty infikovanými environmentalismem: Jak studenti zachránili Karlštejn
