Doučování pro klimatické záškoláky (5)

Studentští aktivisté v čele s Grétou Thunbergovou to říkají jasně: jejich cílem je působit na politiky, aby se konečně začalo něco dělat. Do jaké míry jsou však tito aktivisté reálnou hrozbou demokratickému systému a svobodě?

Zelená totalita na obzoru

Redaktor pořadu Rozstřel oba studentské mluvčí upozornil, že je začíná stále více lidí přirovnávat k jakémusi revolučnímu hnutí, v podstatě k něčemu, co proběhlo v Číně pod názvem "kulturní revoluce". To přirovnání je příznačné a našli bychom zde jistě bezpočet velmi podobných rysů, od zbožšťování mládí až po pohrdání studiem. Nejhlubší myšlenkové základy jsou takřka shodné - důsledný kolektivismus. Zda i tady, v našich, resp. v západních podmínkách, může nakonec hnutí klimatických záškoláků přejít k reálnému násilí, to je otázka. S trochou nadsázky, záleží patrně nejvíc na tom, co řekne Gréta...

Doubravský nicméně na poznámku pana redaktora o kulturní revoluci odpověděl, že takové srování nechápe, neboť hnutí Fridays For Future je naprosto nenásilné. Opravdu?

Jde-li o bezprostřední násilí, pak mu nelze upřít, že říká pravdu. Tedy zatím. Rovina násilí je však v jejich hnutí, stejně jako v jakémkoliv jiném zásadně kolektivistickém hnutí obsažena implicitně, jako jakási základní genetická informace. Jestliže se projeví jako barbarství rozvášněného davu nebo nabyde formy ničivé série regulací a státních zásahů, které se budou projevovat v zásadě podobně násilně, třebaže s posvěcením zákona a schválené demokratickým procesem, je pouze věcí praxe.

Stejně jako jakékoliv jiné nátlakové hnutí, i klimatičtí záškolách chtějí působit na politiky. Nenavrhují sice sami vlastní legislativní návrhy, stanovují však cíle, jichž je pro "záchranu klimatu" potřeba dosáhnout. Zda jsou takové cíle dosažitelné, co by jejich dosažení znamenalo, a kolik by to stálo prostředků nebo dokonce lidských životů, na to se studenti neptají. Chtějí akci. Kdy ji chtějí? Hned.

Petr Doubravský se hájí, že každý, kdo prosazuje nějaké řešení, musí nutně prosazovat jejich realizaci politickou cestou, a jestliže se to celé děje v rámci demokratického systému, nejedná se o nic násilného ani o nic, na co by snad občan neměl právo. Marek Jankovský dodává, že sice máme demokracii a lidé chodí k volbám, ale zapomínají však, že mají právo do těchto věcí mluvit. "Když tady byla totalita, lidé nemohli do věcí mluvit. A v momentě, kdy jsme tady měli sametovou revoluci, tak ten režim padl."

Znamená to snad, že mluvčí klimatických záškoláků přirovnávají současný politický systém k nedemokratické totalitě a pokládají za svůj legitimní cíl prostřednitvím hlasu nespokojených demonstrantů tento systém zničit? V podmínkách totalitního útlaku je občanská neposlušnost a nepokoje skutečně asi jediný možný a naprosto oprávněný způsob, jak se z takové totality vymanit. Současný politický systém, ač jej nepochybně nemůžeme považovat za svobodný (což patrně není to, co by stávkujícím studentům vadilo; oni si svobodu nepřejí), dává možnost nesouhlasit, nabízet opoziční návrhy, řešení, čelit protiargumentům, získávat pro svá stanoviska veřejnou podporu, a tu posléze zúročit v procesu svobodných voleb. Připadá snad mluvčím klimatických záškoláků takový systém příliš pomalý, nepružný a zastaralý? Domnívají se snad, že problematika změn klimatu by se měla jaksi vyčlenit ze systému parlamentní demokracie, a mělo by o ní být rozhodováno jiným způsobem - když už se z toho dělá politikum? A kdo by měl rozhodovat? Někdo, kdo nemá demokratický mandát a legitimitu a nebyl žádným demokratickým procesem zvolen? Mají snad rozhodovat studenti na ulicích nebo nějací tzv. odborníci sdružení v oborových radách, a politik v poslanecké lavici bude jen automatem, který takovou vůli nevolených schválí a potvrdí, protože ji schválit a potvrdit musí?

A když už se snad domnívají, že tím hlavním fórem pro rozhodování o politických otázkách má být ulice, která má jaksi nutit volené zástupce jednat podle ní, jaké je potom hlavní kritérium legitimity a oprávněnosti? Demokratické mechanismy mají jasná pravidla a proces demokratických voleb je v zásadě stále ještě asi nejpokojnější cestou, jak nastavovat politice v zemi nějaký směr. Naproti tomu ulice jako kolbiště nátlakových skupin nemá s jakoukoliv pokojnou cestou nic společného. Na ulici vítězí ten, kdo je nejhlasitější - kdo dokáže ostatní občany překřičet nebo je zastrašit počtem svých stoupenců.

Systém, v němž se rozhoduje mimo standardní demokratické procesy a hlas politiků je jen jakousi formalitou, však není parlamentní demokracií. Daleko spíše se takový systém nebezpečně podobá fašismu. S velkou pravděpodobností, pokud se Západ opět musí zaplést s fašismem, bude mít tento fašismus zelenou barvu. Nekritický kult mládí a revolty vůči předchozí zpátečnické generaci, myšlenka permanentní akce, permanentního boje, a vlastně i touha po vytvoření jakéhosi nového, ekologického člověka mysticky spojeného s matkou Zemí, která si žádá obětí, formuluje cíle, hodnotí i trestá - to je esence jedné z extrémních forem kolektivismu, tedy fašismu. Jsem předsvědčen, že je to podstata současného ideově i morálně vysoce motivovaného a uvědomělého mládežnického klimatického aktivismu. Bude-li mu dovoleno získat skutečnou politickou moc, bude to stát lidské životy. A to nikoliv jen v nadsázce, jako metafora zničených příležitostí, promarněných produkčních schopností, vyplýtvaného kapitálu, prohospodařeného času. Půjde tady skutečně o holé životy.

(Dokončení zítra)