Proč bych něco církvím vrátil

Tento článek je reakcí na článek „Proč bych církvím nic nevracel...“ pana Radka Čelechovského, s nímž lze dle přesvědčení každého člověka souhlasit, ovšem dle mého názoru se církevních restitucí týká zcela minimálně a nelze mezi jeho výroky a církevní restituce klást jakýkoliv vztah.

Původní článek, na nějž reaguji: Proč bych církvím nic nevracel...

Autor se zmiňuje jen o jedné jediné církvi, a sice církvi římskokatolické, která má na svém kontě nespočet prohřešků proti lidskosti i zdravému rozumu. Všechny tyto křivdy se však odehrály hlavně ve středověku a v období baroka, avšak směrem k 20. století se úloha římskokatolické církve začala od státu oddělovat a za první republiky došlo k dohodě, po níž se církve staly prakticky nezávislými na státu (oficiálně došlo pouze k částečné odluce).

Kromě toho, že římskokatolická církev napáchala neuvěřitelné zlo na nesčetných historických hodnotách i na prostém lidu, však nelze zapomenout na její přínos vzdělanosti, kterou šířila (a nešlo jen o systematické vymýtání ideje o tom, že Země obíhá kolem Slunce a ne naopak, ale i o prosté učení číst, psát a počítat, které tehdy rozhodně nebylo standardem; v některých obdobích byla církev prakticky jediným nositelem vzdělanosti a poznatků), propracovaný systém zdravotnictví a dalších hodnot, bez kterých si dnešní, natož tehdejší život dokážeme jen těžko představit.

Dále jde o dohodu státu s církveMI, nikoliv jen s římskokatolickou církví. Připomeňme, že v Česku existuje mnoho různých církví s dlouholetou historií či dávnými kořeny; mj. církev husitská, k níž se hlásí např. Jiří Paroubek, či starokatolická, vycházející z učení utrakvismu. Ten vznikl právě v českých zemích v 15.století na bázi husitského učení, tedy de facto protestantského učení, jež nemá daleko k myšlenkám reformátora Martina Luthera, který svými tezemi (traduje se, že přibitými na dveře Wittenberského kostela) v konečných důsledcích doslova ztrapnil v očích mnohých římskokatolickou církev a dokázal jí, že nemá monopol na hlásání křesťanství.

Pan Čelechovský též zmiňuje určitou zaostalost učení římskokatolické církve, která nutí člověka ke stálé "deprimaci", jak napsal. V zásadě s ním souhlasím, ovšem je nutno si uvědomit základní premisu demokracie: svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tím nechci říci, že pan Čelechovský zasahuje do něčích práv, jen si osobně myslím, že nebere v úvahu fakt, že věřící a aktivní katolíci spásu a pozitivní přístup v katolické víře vidí, vnitřně je naplňuje a ke svému životu ji potřebují.

Tímto vyjadřuji souhlas s tím, že vyrovnání státu s církvemi proběhnout musí, byť o stávající podobě lze polemizovat, neboť stejně jako mně mnohým lidem chybí např. konkrétní soupis i hodnota navraceného majetku. Jsem však rád za stávající kompromis, i když se mi příliš ze zmíněných důvodů nelíbí.

Je však důležité si uvědomit, že církve, cokoliv si o nich myslíme, byly okradeny, stejně jako můžeme být okradeni my, občané, ať už je to krajským kmotrem či pouličním gangem. Přes dvacet let se stěží hledá politická shoda na tomto tématu a pokud bude nyní nalezena, náš stát bude ušetřen dlouhých soudních tahanic, mandatorních výdajů na platy duchovních (s čímž nevěřící většina může jen souhlasit, neboť se jí určitě nelíbí, že doplácí na duchovní, kteří hlásají něco, s čím myšlenkově nesouhlasí), památky, které jsou v současnosti jizvou na tváři mnoha vsí a vesniček, mohou být kvůli vyřešeným majetkovým právům konečně opraveny apod.