Masakr odkazu 17. listopadu

Demokracie prý vypadá jinak. No zajímalo by mě jak. Všichni chtějí rozhodovat o každé drobnosti v referendu. Vzhledem k tomu, že většina z nás umí jen negaci všeho, jediný výsledek referenda by byl zmrazení a zkostnatění republiky na následujících padesát let.

Leč toto heslo si stopvládisté vzali za vlastní a vyrazili s ním do ulic. Celé shromáždění bylo za celou tu dobu, co chodím po pražských demonstracích, poměrně kultivované. Lidé, převážně nad padesát let, kteří míjeli nás, sedmero ProtiAltistů, se zastavovali a četli transparenty, většinou jen utrousili nějakou poznámku, s některými se dalo poměrně slušně bavit, další si neodpustili tradiční "Kolik Vám Kalousek dal?"

Tuto otázku už jsem slyšel v životě tolikrát, že mě napadá opravdu panu ministrovi napsat, aby mi něco poslal; v tom stomiliardovém deficitu se jakákoliv postačitelná suma pro jednoho člověka na život ztratí a kde si půjčíte na tak mizerně nízký úrok, že ano. Alespoň bych nemusel pokaždé obracet oči v sloup a říci polohlasně lakonické "osmdesát milionů".

Pokud mě něco vzalo ještě mimo dav, byla to skupinka asi tří neonacistů, kteří k nám vyslali posunky naznačující, že pravděpodobně chceme dostat přes hubu, a zařvali na nás přes ulici, cituji, "táhněte do píči, buzeranti". Zda věděli nebo nevěděli o tom, že jsme v opozici k plíživě rudnoucímu davu, to už je otázka na všemohoucího.

Tím víc, čím byla celá akce alespoň na krajích náměstí kultivovaná, mě vyděsilo několik věcí.

Především asi padesátka komsomolců, která suverénně nakráčela na náměstí s Vojtěchem Filipem v čele a s rudými vlajkami, přičemž na některých se blyštily hvězdy, srpy a kladiva, dokonce i jeden Che Guevara. Co bylo horší, za nimi kráčelo několik policistů, kteří jim v tom nijak nebránili. V davu bylo vidět i místopředsedu Davida Pazderu, který, když si nás všiml, zařval "AŤ ŽIJE STALIN!!!" tak výrazně, že se jméno člověka, jenž nebyl schopen usnout, pokud nepodepsal stoh trestů smrti, táhlo nad půlkou náměstí i přes kotel pod Václavem.

Příště bych tedy mohl přijít s vlajkou Třetí říše, maskou Goebbelse, uniformou esesáků a celou dobu se vztyčenou pravicí křičet "Heil Hitler." Někdo si myslí, že je to ode mě nedemokratické, ale právě komunisty a neonacisty považuji za největší nepřátele demokracie a svobody a jejich trestní stíhání považuji za žádoucí. Je mi jedno, že se tím dostanou do pozice týraných a utlačovaných ubožáků, jejich režimy nejsou protiprávní nadarmo. Tím pádem je chování policie pro mě naprosto nepochopitelné.

Naštěstí se většina demonstrantů s námi debatovala víceméně klidně, nicméně takové konverzace se vždy táhnou o něco déle, a tak je pravidelně narušoval jiný, početnější typ demonstrantů. Tito měli vždy po ruce podle principu Okamurovy břitvy nějakou jedovatou poznámku, na níž nemělo cenu reagovat, protože se pak obvykle dostáváme do situace, kdy musíme vysvětlovat, že nikdo z nás není z ODS a zrůdy jako Janoušek nebo Pekárek jsou náš společný nepřítel, což nás obvykle druhá strana nenechá vůbec doříct.

Další z dlouhé řady kuriozit, které odporují i tomu nejzákladnějšímu ekonomickému myšlení, které pochází z matematiky na druhém stupni základní školy, byl pán, který na nás začal hulákat, že má důchod dvanáct tisíc a že mu to po zaplacení nájmu nestačí. Lidské myšlení velí, že když na něco nemám, tak buď navýším příjmy nebo snížím výdaje. Pán tohle evidentně neumí, protože moje babička má důchod znatelně nižší než tento pán a přesto si minulý týden pořídila novou LCD televizi s úhlopříčkou 40".

Ovšem největší absurdity nastaly v hlavním davu, kde pro některé transparenty by se jak z estetické, tak obsahové stránky slušelo založit na facebooku stránku ve stylu Hudebních masakrů nebo pro ně zřídit speciální sekci mezi recepty na mimibazaru. Nechyběl ani Miloš Cach, jenž se choval o trochu více násilnicky než obvykle, za což si vykoledoval želízka; zde pro změnu musím policisty pochválit, že se nenechali touto obskurností pořvávající "policejní stát" zmanipulovat. Následovala samozřejmě tiráda od jeho příznivců v tomtéž stylu, ale co čekat od lidí, jejichž hlavoun na slova "oni tě neslyší, jsou hluchý" odpovídá "proto je potřeba jim to říct nahlas". Člověk přitom cítí jakousi mrazivou nostalgii z hromadných dovolených Čechů, jejichž hlavním dorozumívacím prostředkem v zahraničí je čeština s aktivním použitím končetin a velmi výraznou artikulací.

Korunu tomu nasadila dvě na sobě nezávislá pódia, přičemž z toho u muzea se táhl chvílemi neuvěřitelně strašlivý hlas něčeho, co mi připomínalo slepici v posledním stádiu. Kolega Dušan Makovský se vyjádřil na blogu tak trefně, že si dovolím jeho repliku půjčit, protože na světě neexistuje výstižnější vyjádření: "...obzvlášť v případě jedné z odborových mluvčích nebylo jisté, jestli u mikrofonu probíhá projev, hysterický záchvat či bouřlivý, znovuobjevený orgasmus." Ona dáma se pak pokusila zazpívat hymnu, přičemž to (naštěstí pro všechny přítomné) vzdala po dvou verších a ujelo jí, že nezná text.

Nastaly ovšem i lidsky nepříjemné situace - například jeden pán z naší strany barikády, avšak na nás nezávislý dostal do nosu a následně na Národní třídě někteří poslední protestující poté, co dav už dávno odešel, "provokovali" pouhou svou existencí jednoho mladého opilce natolik, že na ně řval přes celou ulici "komunisti zasraný" a další podobné, ba i jadrnější nadávky. Na to není nikdo rozumně uvažující hrdý. Tomuto se však věnoval už kolega Makovský.

Daleko spíš mě na celé věci zarazilo, jací lidé se sešli. Podle jejich projevů, což lidsky neprosto chápu, už mnoho z nich bylo unaveno životem, kdy zažili různé převraty, přicházely nové naděje a oni se ve všech zklamali. Proti tomu žádná, jak říkám, lidsky to chápu. Od mnohých jsem slyšel, že jsem typický mladý idealista. Na to mám trochu jiný názor, ale hlavní pointa je, že událostmi v naší zemi nejčastěji hýbají studenti, kteří mají nějaký ideál, nějakou životní energii, představu o tom, v čem chtějí vyrůstat a v čem chtějí vychovávat děti.

Sedmnáctý listopad je zcela jednoznačně studentský svátek nových nadějí, protože si v tento den připomínáme nejen rok 1989, kdy přišly nové naděje, ale i rok 1939, kdy nacisté po pohřbu Jana Opletala popravili několik studentů, zavřeli vysoké školy a přes tisíc studentů odvlekli do koncentračních táborů. Odkaz 17.listopadu osobně chápu jako vzpomínku na to, jak naděje dokáže hýbat dějinami.

Tento odkaz statečných lidí je každoročně soustavně bez skrupulí masakrován.

17. listopad je den boje za svobodu a demokracii a mezinárodní den studentstva. Myslím si, že bychom k odkazu 17. listopadu měli být mnohem víc pokorní a už vůbec nedovolit komunistům, aby se na výročí jejich pádu promenovali na hlavních demonstracích a dělali si tam reklamu.

Blog je vydáván pod hlavičkou občanského sdružení ProtiAlt, které má za úkol bránit náš stát před extrémistickými tendencemi a ochraňovat svobodu jednotlivce. 
Pokud Vás blog zaujal, budeme velmi vděční, přidáte-li se se na facebooku k naší stránce ProtiAlt.

Blog kolegy Makovského