Každým rokem se koncem března a října objevují prakticky všude po internetu pochyby o smyslu letního času. Opomíjejí však mnoho důležitých věcí ze života člověka.
Půlnoc je čas, kdy zpravidla spíme teprve krátce a většina odpočinku nás ještě čeká. Kdybychom skutečně spali od osmi večer do čtyř ráno, půlnoc by tak byla ústředním bodem spánku a podle toho fungovaly i pracovní směny a otevírací doby, nebylo by o čem diskutovat.
Trochu matematiky, zkusme si modelový příklad člověka, který chodí spát v deset a vstává v šest.
V zimě vidíme zpravidla denní světlo řekněme od 7:00 do 17:00. (Pomiňme, že každý den je úplně jinak dlouhý, toto si vezměme jako velmi hrubý průměr; stejně tak pomiňme čas východu a západu Slunce, světlo je vidět i zpoza obzoru.)
Pak vychází:
Vzhůru za tmy: 6 hodin (1 ráno+5 večer)
Vzhůru za světla: 10 hodin
Spánek za tmy: 8 hodin
V létě s letním časem díky sklonu ekliptiky máme příležitost si sluneční světlo užít skutečně dlouho, až do deseti hodin večer, ráno se pak první paprsky začnou na obzor vkrádat po čtvrté ráno.
Vzhůru za světla: 16 hodin
Spánek za tmy: 6 hodin
Spánek za světla: 2 hodiny
Kdyby však letního času nebylo, úsvit pomalu přichází již ve tři ráno a tak člověk tři hodiny světla prospí! Jelikož lidské tělo zpravidla funguje společně se světlem a řídí se jím, moc bychom toho v létě nenaspali, protože v šest už by zářilo sluníčko v plné síle. A přitom večer, od devíti do desíti, bychom hleděli do tmy, zatímco bychom na ráno pečlivě zatahovali záclony.
Vzhůru za světla: 15 hodin
Vzhůru za tmy: 1 hodinu
Spánek za tmy: 5 hodin
Spánek za světla: 3 hodiny
Přijdeme tedy za pracovního dne o hodinu světla, kterou ještě jednou znovu promrháme ve spánku...
Podobně můžeme situaci aplikovat na různé běžné časy spánku, nejhůře vůbec by zrušení letního času dopadlo na spící mezi jedenáctou večerní a sedmou ranní, tedy například studenty. Vždy nám vyjde, že sice bychom nemuseli posouvat čas, zato by bylo nutné buď nás posunout do jiného časového pásma dál na východ, nebo všichni chodit spát i vstávat dříve. Nebo jako kompromis nechat letní čas a dvakrát ročně se přinutit k mírné změně spánkového režimu (přičemž jen ta letní změna, která krade hodinu spánku, je drastická, zimní naopak mně osobně pomáhá překlenout depresivní podzim).
Lidstvo z principu reformovat odmítám, a tak jsem s letním časem jako kompromisem spokojen.
