Nedá mi než reagovat na dnešní článek pana Romana Březiny: Živit vrahy ve vězení? Ne, jsem pro trest smrti.
Pokaždé, když se dozvím o že někdo zabil dítě, bezbranného člověka nebo utýral jakoukoli živou bytost, vzedme se ve mně takový ten pocit spravedlivého občanského rozhořčení: Zabít! Hned! Zastřelit! Zaživa z kůže stáhnout!
Jenže kromě toho, že jsem člověk, jsem taky právník a proto to vidím jinak. Ač mne tu asi upranýřujete, musím s panem Březinou nesouhlasit.
Trest má totiž několik funkcí:Jednou z těch nejvýznamnějších (ale nikoli jedinou) je odplata za spáchaný čin. Z tohoto úhlu pohledu by byl trest smrti v naprostém pořádku. Oko za oko, zub za zub, život za život. Ano, Chamurappi to neměl zas tak špatně vymyšlené.
Druhou funkcí je zabránit pachateli v další trestné činnosti. Tedy izolovat ho od okolí, kterému je nebezpečný. Jasně, tak ho pověsíme a máme vystaráno. Stále souhlasím.
Další funkcí je takzvaná generální prevence: Tím, že někoho potrestáte, dáte těm ostatním potenciálním pachatelům šanci si trestný čin dobře rozmyslet. „Hele, vole, tohle není žádná sranda, tady de vo kejhák, dyš nás chytěj.“ I z tohoto hlediska by mohl být trest smrti v pořádku. Bohužel ne tak docela. Víte, někdy se stane, že se člověk opije, nervy zapracujou, zatmí se před očima a najednou před vámi leží někdo, kdo nedejchá. Za současné situace většina lidí bude chvíli panikařit, pak zavolá záchranku, pokusí se o resuscitaci a bude doufat, že z toho nějak vyvázne. Nebo prostě uteče a bude doufat, že ho nelapnou (a bohudík, většinou lapnou). Ale člověk, který ví, že „ za tohle je oprátka“, udělá cokoli, opakuji cokoli, aby ho nechytli. I za cenu dalších mrtvých. Bude utíkat a zabíjet co to dá, protože zhoršit si to už nemůže. Umřít lze jen jednou. V současnosti se dá pracovat s vrahovým svědomím, dají se mu nabídnout úlevy pokud bude spolupracovat, udá komplice čí jinak pomůže k vyšetření činu. Tohle by s jednoduchou zásadou „smrt za smrt“ padlo.
A tady se dostáváme ke čtvrtému bodu: Prevence speciální, tedy náprava pachatele samotného. Víte, těch opravdu bezcitných vrahů, těch co mají ze zabíjení potěšení, těch není zas tolik (ač se to může podle sdělovacích prostředků zdát). Většinou jde opravdu o takzvané zabití, kdy se stalo neštěstí, zapracovaly nervy, alkohol či drogy. Já netvrdím, že je to tak správně a že bychom měli chudáčka vraha litovat, že se stal obětí okolností, ale přece jen je tu (i když často jen mizivá) možnost, že si to takový člověk bude pamatovat do budoucna. A my, jako lidé civilizovaní a humánní, bychom mu tu možnost dát měli (chraň nás všichni svatí před chybami, kterých se dopouštíme – viz několikanásobná vražda u benzínky v Chomutově)
A nesmím opomenout ani procesní záležitosti. Ono to v televizi vypadá jednoduše: zabil, zavraždil, brutálně ubodal. Jenže takhle jednoduché to není. Víte třeba, že obviněný má v trestním řízení zákonem povoleno lhát? Pravda nebývá téměř nikdy tak jednoznačná a riziko justičních omylů je příliš velké (vzpomeňte na několik afér v USA, k čemu je vám omluva in memoriam?) a, věřte mi, ani testy DNA, na které dnes přísahá kdejaký „odborník“ nejsou jednoznačným důkazem vraždy. V procesu je jen spousta strašné nejistoty, kdy všichni lžou a každý si protiřečí a najít tu pravdu, tu jistotu, že tenhle člověk, co tu sedí, je vrah, to je téměř nemožné. Vždyť ani sám zákon nepožaduje k prokázání trestného činu absolutní jistotu. Jinak řečeno, určitá míra nejistoty je tu téměř vždycky. Já bych nechtěla být na místě soudce, který posílá na křeslo někoho, o kom určitě neví, že je vinnen. Takže by se ten trest smrti stejně nepoužíval, zákon vždy dává na vybranou a trest smrti nesmí být jedinou volbou při určitém trestném činu.
Ano, existují případy, kdy je vrah naprosto jasný, ale je jich mnohem míň, než byste čekali. A tak malé množství pachatelů (a pomsta, která by na nich byla trestem smrti vykonána) není dostatečným odůvodnění pro znovuzavedení trestu smrti. Těch několik jedinců schovaných dobře pod zámkem, uživíme (jen aby pod tím zámkem i zůstali).
