Psí vstávání

Jsem z rodu spáčů. Kdybych mohla, prospím soudný den. Můj první pejsek, Daníček, byl ze zcela jiného těsta. Zvlášť v létě na dovolené. Frustrovanej z celoročního omezeného výběhu na našem dvorku a (dle jeho názoru naprosto nedostatečným) týdenním přídělem procházek, mne s vidinou lesa za humny budil už ve čtyři ráno divokým skokem na mé břicho.

To Lakýnek (můj současný pejsek) vydrží spát déle. Želbohu ne tak dlouho jako já. A narozdíl od Daníčka si osvojil mnohem jemnější (avšak o nic méně účinný způsob) buzení. Čučení. Vyleze si na postel, stoupne si k mé hlavě, aby dobře viděl přiblíží čumák na deset centimetrů k mému obličeji a ....... čumí. Čumí velice vytrvale a velice intenzivně. Zkuste v něčem takovém spát. To se prostě nedá.

Otevřu oko a hned v něm mám čumák. Vrazí mi čumec do oka a zafuní. Pak sebou na napjatých nohách cukne a začne poblafávat. Je po spánku.

Vzhledem k tomu, že většinu dní vstávám před ním, skoro jsem zapomněla, jak dobře tuhle pantomimu umí. V době, kdy vstávám, je zalezlý v pelíšku, maximálně na mne otevře jedno oko a hrábne zadní packou do vzduchu (já jsem hodnej pejsek, nikomu tu neškodím).

Jenže teď jsem nemocná a jako nejefektivnější způsob léčby používám spánek dvacet hodin denně. Což se Lakýnkovi příliš nezamlouvá, neboť má své vlastní představy o tom, jak a hlavně kde bych měla trávit den (a moje postel do nich nespadá, neboť s tou má zcela jiné plány).

Ovšem to co mi udělal předevčírem, přesáhlo veškeré meze. Po obvyklém divadýlku se psím čumáčkem v obličeji a marných pokusech přetáhnout si peřinu přes hlavu (marných proto, že se na ní zrovna nacházelo patnáct kilo psa pevně rozhodnutých se nehnout z místa) jsem rezignovala a vylezla z postele. „Tak pojď, pustím tě ven,“ zamumlala jsem v domnění, že tenhle taneček znamenal „já musím“ a potácela se bytem k domovním dveřím. Odemkla jsem, sáhla na kliku a najednou mi došlo, že není koho pustit ven. Rozhlédla jsem se. Psa nět.

Hádejte kde byl. Ano, správně, v mé posteli, stočený do klubíčka na polštáři zhluboka oddechoval a nevěděl o světě.

Nezbylo mi, než vlézt zpět k němu a po kratším boji o území (polštář můj, peřina napůl) se znovu ponořit do říše snů.

Všem pracujícím zdar a marodům dobrou noc.