Můj pes je obchodník. Tělem i duší. Obchoduje se vším, co se mu dostane do pacek. Hlavně s klíšťaty. A taky s koupáním a česáním. Už když přibyl do domácnosti, nastavil pevné ceny: Jedno klíště – jeden piškot. Jedno koupání – jeden piškot. Jedno česání celého psa – tři piškoty. Jedno česání jakékoli části psa – ano, uhodli jste – jeden piškot.
Problém je v tom, že jak pomalu končí sezóna klíšťat, pes změnil sortiment. A zvedl ceny. Asi se ho také dotýká finanční krize a inflace. Každopádně přešel z klíšťat na lepiky. Znáte je, takové ty potvory, co se vás chytnou někde na poli a nepustěj. Kluci je na podzim házejí děvčatům do vlasů (jednou, to mi bylo asi dvanáct, mi je maminka z mých do pasu dlouhých vlasů musela vystříhávat).
Jenže jak těch klíšťat bylo po jedné procházce omezené množství, tak těch lepiků se na psa vejde nepočítaně. Navíc u klíšťat dával množstevní slevy, zato u lepiků k tomu není ochoten. Ono totiž vytáhnout klíště, to je hned, zato vymotat z dlouhé hedvábné kokršpanělí srsti jedinej lepik, kterej se vám ještě navíc v průběhu procesu rozpadne na milion malejch kousíčků, které ovšem drží pořád stejně dobře, to, co vám budu povídat, je jednak dřina a také to milého pejska občas pěkně bolí. Takže si za to chce nechat taky pěkně zaplatit. Prostě vydřiduch. Ne že bych byla takový lakomec a chtěla si pro piškot nechat vrtat koleno, ale milému pejskovi hrozí obezita, takže musíme brzdit a to nejen s piškotama.
Rozhodla jsem se s diktaturou dodavatele bojovat po vzoru našich supermarketů a zavedla jsem odběratelské ceny (a to může být rád, že jsem mu nenaúčtovala regálné). Jenže dodavatel (pes) se jen tak nedal a šel si vyřvat dotace od státu – tedy od tatínka. Tatínek je státem vskutku sociálním, nad smutnýma očima pejska se vždy slituje a piškot vydá. A ta mrcha moje, černá, chlupatá (myslím psa) to moc dobře ví.
Tedy jsem přitvrdila a snížila platbu pravidelného paušálu (každodenní porce žrádla). Dodavatel zareagoval zcela atypicky a nevhodně. Poštval na mne odbory (maminku): „Co tomu psovi děláš, že tak řve?“
„No co, obrala jsem ho o lepiky a on chce piškoty.“
„No tak mu zaplať, ne?“
„Bude tlustej.“
„Ježiš, o jeden piškot…“
No tak to vidíte. Zdá se, že přece jen budu majitelkou tlustého, ale velmi šťastného psa. Dokud bude na piškoty.
Hezký den všem.
