Promiň, mami

Bylo mi šestnáct, když jsem dostala od rodičů první povolení jít na diskotéku. Původní nařízení: „Do desíti doma“, jsem s odůvodněním, že v deset ta akce přece začíná, usmlouvala na popelkovskou půlnoc, nahodila „kočku“ na ksicht a vyrazila.

Když jsem se o půl páté ráno po špičkách vracela domů, odemykala jsem tiše jako myška a modlila se, aby pes, rozjásán mým návratem, moc neřval. Řval. Držela jsem ho oběma rukama za tlamu a horečnatě přemýšlela, jak si bez použití rukou vyzuju vysoké kozačky na patnácticentimetrovém podpatku. Pes, zrádce, řval i s tlamou ucpanou, takže mé snažení přišlo vniveč, leč v ložnici mých rodičů bylo ticho po pěšině. A bodejť by nebylo.

Když jsem konečně osvobodila své polozmrzačené nožky z bot (pro krásu se musí trpět, řekla by má babička) a po špičkách po vzoru Růžového pantera se hodlala odplížit k sobě do pokoje, moje máti, zákeřně schovaná v obýváku (proto byl v ložnici rodičů takový klid) flákla pěstí do vypínače a zařvala: „Kdes byla tak dlouho? Víš jakej jsem měla strach?“ Následný výslech bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Mé fňukání, že v deset ta akce začala, v jedenáct přišli první lidi a když už to konečně začínalo stát za to, měla jsem jít domů, moc nepomohlo.

Tolik let jsem mámě zazlívala, že na mne čekávala dlouho do noci (a často do ranního kuropění) a pak ráno nevyspalá třískala vzteky hrnci v kuchyni, abych konečně vylezla z pelechu (proč bych já měla vyspávat, když ona kvůli mně nemohla, že?).

Není to tak dávno, co moje maminka vyrazila na nějakou dámskou jízdu. Protože všechny její kamarádky jsou pražské, dohodly jsme se, že u mne přespí. Slíbila, že bude v jedenáct doma, neb Milena (kamarádka) musí chytit poslední vlak do Brandejsa a pak, je přece všední den a zítra se vstává do práce.

Kolem půlnoci jsem začala být nervózní. Kde sakra může být? Chtěla jsem jí zavolat na mobil, jenže co kdyby zrovna byla v metru a nebo, hůř, na cestě přes Karlák domů. Říkala jsem jí sice, že po cestě domů se nemá zastavovat, aby lovila mobil v kabelce, stůj co stůj, ale kdo ví, jestli mne poslouchala. Kdyby uprostřed parku začala lovit mobil, mohl by toho někdo využít, okrást ji, nebo nedejbože zabít a já bych si to do smrti vyčítala. A nebo by mi to nezvedla a já bych zas nevěděla, jestli to nezvedá proto, že nemůže, protože ji někdo vraždí, nebo proto, že už je před barákem a nemá to cenu.

Co chvíli jsem vybíhala na balkón ji vyhlížet a starostmi mi v hlavě jen šrotovalo. Co když mne neposlouchala, když jsem jí říkala, že tohle nejsou Cítoliby, kde ji zná i každej cikán, tohle je Praha a tady jsou různý individua. Říkala jsem jí přece, že nemá chodit přes park, že má chodit uprostřed chodníku, ani na kraji, ani u baráku. Říkala jsem jí, že si má klíče připravit do ruky ještě před odchodem z hospody, a taky, že má jít rychle a s nikým nenavazovat oční kontakt. No jo, ale co když mne neposlouchala?

Hlavou mi defilovaly hotové detektivky, ve kterých má máma hrála neblahou hlavní roli. Kolem druhé hodiny ranní jsem přemýšlela, jestli radši nemám zavolat policii.

Ve třičtvrtě na tři zarachotil klíč v zámku a pootevřely se dveře. Hezky potichoučku, jako by sondovala, jestli spím. Pak (s botama už zutýma) pěkně po špičkách ve stylu Růžového pantera přeťapkala předsíň. V tu chvíli jsem flákla pěstí do vypínače a zařvala: „Kdes byla tak dlouho? Víš jakej jsem měla strach?“

Promiň, mami…..