O snech a touhách

Mám jednu známou, říkejme jí třeba Anička. Je to hezké jméno a k ní se hodí, protože Anička je moc hodná holka. Ale i hodné holky občas udělají pěknou botu. Tou Aniččinou botou byl výběr partnera. Než se z prince na bílém koni vyklubal pěkný mizera, stihla si s ním Anička uplést jednoho okatého kluka a na druhého zadělat.

A tak se stalo, že jednoho dne seděla Anička na zastávce tramvaje na kufru, v náručí řvoucí sedmiměsíční mimino, v břiše už skoro čtyři měsíce druhé a neměla kam jít. Rodiče nepřicházeli v úvahu („holka nešťastná, já to věděla, já ti to říkala…“) a tak se obrátila na jediného člověka, který v ní navzdory všem okolnostem vždycky viděl princeznu. Na babičku. Do babiččina 2 + 1 se stěží naskládali, ale šlo to. Druhý kluk se narodil stejně zdravý, dravý a řvavý jako ten první, babička byla hodná, nájem regulovaný a život se zas konečně začal zdát sladkým. Když se do bytu naproti nastěhoval mladý pohledný „nevím, asi architekt“, zdálo se, že na Aničku se zas po dlouhé době usmálo štěstí. „Asiarchitekt“ byl sympaťák, vždycky pomohl s kočárem do výtahu, zeptal se jak se vede a jednou dal dokonce oběma klukům mandarinku z vlastního nákupu. Kluci byli v sedmém nebi, protože mandarinky Anička kupovala jen když je měli v akci, a hned se jimi zamazali od hlavy až k patě. Z toho že asiarchitekt bydlel sám, ale asi dvakrát bylo viděno stvoření evidentně ženského pohlaví (pokaždé jiné stvoření), rozcuchaně se po ránu plížící z Jeho bytu, Anička vyvodila, že teplej není a vážnou známost také nemá.

A Anička udělala to, co se ženám jejího věku, váhy a rodinné situace už dávno důrazně nedoporučuje. Začala snít. Snila o tom, jak On jednoho krásného dne překoná svou vrozenou nesmělost a vášnivě jí vyzná lásku na pískovišti. A pak budou šťastní, budou jezdit na dovolenou jeho zánovním BMW, ona tím štěstím konečně zhubne těch patnáct kilo, co jí zbylo po druhém porodu a slunce bude svítit a hřát a oni poběží na zelené louce, vítr jí povlaje do vlasů a všichni budou mávat při západu slunce…..

A pak jí do života vtrhla Barbie.

To asiarchitekt bydlel v domě půl druhého roku, Anička ho ve výtahu potkala už nejméně stokrát a jeho utajovaným citem k ní si už byla víceméně jistá, když před domem zastavilo služební auto jednoho developera a za ním blýskavě černá Alfa Romeo. S tím developerem to bylo jednoduché. Před nějakým časem se městská část rozhodla byt, kde byla Aniččina babička (a nyní i Anička) v nájmu, prodat. Nabídli byt k odkupu Aničce s babičkou, ale kde by sedmdesátiletá důchodkyně a jedna máma samoživitelka na mateřské vzaly půldruhého milionu? Odmítly a městská část byt prodala v dražbě developerovi.

A tenhle developer teď stál za dveřma a za ním majitelka té Alfy Romeo - dlouhonohá, blonďatá Barbie s obvodem pasu menším než obvod Aniččina stehna.

Zkrátka a dobře, developer se rozhodl byt prodat dál a tahle Barbie měla zájem. Procházeli bytem a Anička začínala mít strach.

„Když ten byt koupíte, budete zvyšovat nájemné?“ zeptala se bárbíny. A ta se mile usmála a laskavě odpověděla: „Ne,“ a než si Anička stihla oddychnout, stejně laskavě dodala: „Jestli to koupím, dostanete výpověď.“

Zatímco Anička vydýchávala šok, Barbie odešla na balkón obdivovat výhled. A co čert nechtěl, na vedlejším balkóně seděl zrovna jako na potvoru asiarchitekt. Dal se s Barbie do řeči a během pěti minut ji pozval na večeři.

 Ještě ten den seděla Anička naproti mně v kavárně, ládovala se dortama a bulela: „Chápeš to? MŮJ byt, MŮJ chlap!!! A co moje děti, ty by náhodou ta bestie nechtěla?“ a na dvě cvaknutí zblafla šestej punčák.

Dívala jsem se jak se Oliverek pokouší ukroutit Fabiánkovi ručičku, zatímco Fabiánek testuje kolik úderů plastovým bagrem vydrží Oliverkova hlavička, a neměla to srdce jí říct, že ani byt, ani chlap nikdy nebyli a nejsou její a o zájmu té blonďaté potvory o její dvě zlatíčka silně pochybuju.

 Co z toho plyne? Asi nic. Možná jen ponaučení o tom, že snít je krásné, ale někdy je prostě na čase otevřít oči a začít jednat. Než přijde nějaká blonďatá Barbie z těch snů vám naštípe třísky.