O dospělých ženách v dětských pokojíčcích

Jestli jsem dnešní příběh v poradně rubriky OnaDnes četla se zájmem zcela minimálním, o to větší zaujetí ve mně vzbudila diskuze.

Pro ty, které to minulo stručně shrnu příběh, ať se máme od čeho odpíchnout. Hrdinkou je slečna čerstvě vysokoškolsky otitulovaná. Slečna s pětiletým vztahem s pánem, se kterým dosud nebydlí. Slečnu pán hodlá dnes požádat o ruku. Slečna se vdávat nechce. Slečna si chce užívat. Tolik fakta.

Následuje několikasetpříspěvková diskuze, ze které vesměs vyplývá, že slečna je nedospělá a sobecká nána, která v pětatřiceti, až jí „zatikaj hodiny“ zapláče nad výdělkem, protože „chlapi nebudou“.

Jasně, souhlasím. A napadlo někoho, proč tomu tak je? Vzhledem k tomu, že můj životní proces (až na tu plánovanou svatbu) je velmi podobný, řekla bych, že to vím velmi přesně. A mnozí z vás taky, jen jste se nad tím ještě nezamysleli.

Tohle je osud nás, chytrých holek. Do pěta – šestadvaceti ve škole. A taky v dětském pokojíčku u rodičů. Bez peněz (zoufale), bez odpovědnosti (jakékoli), bez závazků (byť jen minimálních). Rodiče nás rozmazlovali v přesvědčení, že nám dopřávají to nejlepší: „Jen se hezky uč, ať se máš v životě dobře. Nenech si nějakým chlapem zkazit život, ať nedopadneš jako já. Vzdělání je nejdůležitější věc v životě, chlapi přicházejí a odcházejí a diplom ti nikdo nevezme. Nedělej si starosti, jen se pěkně uč.“ Kdo by se nenechal rozmazlovat?

Měli jsme řidičák, ale benzín hradil někdo jiný. Měli jsme vypráno, ale čudlíky na pračce mačkala „cizí“ ruka. Mohli jsme rozhodovat o tom, kdo zasedne v Poslanecké sněmovně, ale ne o tom, co si dáme k večeři. Zatímco naši spolužáci ze střední si postupně nakoupili trendy mobily, super auta, ještě víc super auta a barák na hypotéku, naše počty zřídkakdy přesáhly pět tisíc korun prospěchového stipendia. Byli jsme plnoletí a nikdo nás nebral vážně.

Naši spolužáci ze střední vedli na srazech důležité řeči o dedlajnech a kreténských šéfech, odbíhali řešit důležité telefonní problémy, případně ukazovali svatební fotografie a my mohli vyprávět jen o tom, jak dopadla písemka z empéeska, čemuž by z přítomných stejně nikdo nerozuměl a tak by ho to ani nezajímalo.

Zkrátka řečeno, svět dětí nás vyvrhnul ze svého středu a svět dospělých mezi sebe nepřijal. Uvízli jsme přesně na hranici – dospělí lidé v dětských pokojíčcích. Jedinou nadějí po celých pět let zůstávalo, že jednou………….jednou……………jednou budu taky takhle důležitej a zajímavej člověk. Budu řešit zajímavý kauzy a všichni mně budou brát vážně. Ukážu všem, že se mnou se taky musí počítat.

A pak ten okamžik konečně přišel. S čerstvým diplomem v ruce jsme se vydali do pracovního procesu, zažili první kiksy, první úspěchy. To, v čem se naši spolužáci postupně zabydlovali od svých osmnácti let, nám spadlo do klína v pětadvaceti. A najednou ti samí lidé, kteří ještě včera říkali: „Na to máš času dost, nespěchej, nenech si zkazit život jako já,“ říkají: „A co svatba, bude? Já bych ráda vnoučátka. Věk už na to máš, abys, holka, nepřebrala. Ujede ti vlak a co potom?“

Vdávat? Vdávat??????????!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nechci se vdávat. Na to jsem ještě mladá!!! Včera jste mi strkali do náručí panenky a dnes chcete kočárek v životní velikosti? Nechte mne očuchat svět. Chci poznat, co mi nabízí, chci poznat, co ve mně je, čeho mohu dosáhnout. Do teď jsem jen snila, jen se omezovala a těšila, že jednou….. Nechodila jsem dvacet let do školy, abych hned skončila mezi plínami. Dvacet pět let jste mne zavírali k učebnicím, pak mně nechali čuchnout ke svobodě a soběstačnosti a zas mne chcete zavřít, tentokrát ke kašičkám a plenkám? Nechci, nechci, nechci!!! Nechte mne roztáhnout křídla a letět. Alespoň chviličku.

Jak já to děvče chápu.

P.S. K diskuzi: Ještě nikdy jsem nic takového neudělala, ale nyní cítím, že je zapotřebí podrobnějšího vysvětlení.

Takže: To, že je článek psán v ich formě, neznamená, že se stoprocentně týká mne. Během studií jsem bydela na koleji, ale zvláště kvůli taneční skupině (a také kvůli teplým večeřím, co si budem povídat) jsem jezdila domů k rodičům prakticky každý týden. Vzhledem k tomu, že pocházím z nepříliš dobře situované rodiny, během studia jsem pracovala. Bohužel veškeré mé výdělky padly zas na to studium. Rodiče mi zajistili co mohli a zbytek holt byl na mně. Ve výsledku jsem stejně seděla v pokoji (je jedno jestli doma nebo na koleji) a byla bez peněz.

A konečně pro ty, kteří mají pocit, že si musí rýpnout do mé kariéry stylem "tak se kasala, jak bude důležité a teď koncipientí za desítku hrubého". Nekoncipientím. A už vůbec ne za desítku hrubého. Jsem (poměrně čerstvou) advokátkou, takže tříletou koncipientskou praxi mám za sebou. Už několik let mám vlastní domácnost (která rozhodně není formou spolubydlení), takže řečičky o mém zklamání životem jsou trochu mimo. Nicméně to, že jsem rozmazlená, nepopírám. Moji rodiče mně velmi milovali a stále velmi milují :)