Nemám velikost 34. No a co?

Tento článek je reakcí na článek Evy Reichelové s názvem „Mám velikost 34….“ Pro neinformované zde Za všechny ty potrefené husy, které se neozvaly, protože se bály, že budou zvány potrefenými husami, se jedna potrefená husa rozhodla ozvat na plný zobák.

Ve výše uvedeném článku se jeho autorka chlubí, že má velikost 34 a přesvědčuje nás, jak je to fajn a že bychom měli dělat to co ona (tedy jíst, sportovat, pracovat a sexovat) a mít taky tu velikost 34.

Kromě toho, že mi výlev slečny Reichelové připomíná chlubení žačky prvního stupně základní školy (heč, já jsem hezká a ty ne a heč, pan fotograf mi udělal pěknou fotku) a kromě toho, že slečna Reichlová to s tou svou čtyřiatřicítkou trošku přebásnila (ve skutečnosti má vel. 36 – 38 – zdroj ttp://www.akcefiremni.cz/hostesky/a9.php ) tak je neskutečně hloupý a je úplně jedno, z kolika procent byl míněn vážně.

Jestli jsem to správně pochopila, tak slečna autorka se nás snaží přesvědčit, že máme žít jako ona a že pak ta vysněná velikost 34 přijde jaksi sama.

Já chápu, že někdo může k večeři sníst dva šnycly s bramborovým salátem, dorazit se máslovým dortem a při frekvenci cvičení 3x týdně mít 55 kg (ahoj, Martino :)) (Mimochodem, já bych dva šnycly trávila dva dny a jít po nich cvičit…. no, nedopadlo by to dobře.), ale taky chápu, že někdo bude jíst jen tři rajčata s mozarellou denně, cvičit bude dvě hodiny denně a nedostane se pod 80 kg živé váhy, i kdyby se umozarelloval a ucvičil k smrti.

Mám kamarádku Martinu. Co ji znám, živí se zásadně „rychlými cukry“ – Kinder Bueno, čokoláda, sušenky, koláče, to je její. Martina měří 175 cm a co ji znám, nikdy neměla víc než 55kg. A nikdy v životě by ji nenapadlo, dávat mi kázání o tom, že mám jíst to co ona a budu vypadat jako ona. Protože Martina není blbá a ví, že kdybych já jedla to co ona a hýbala se tak málo jako ona, překročím bájnou hranici 100 kilogramů během tří měsíců a budu se coby tučná koule valit světem jako pomník její dietologické neschopnosti.

Taky mám kamarádku Alenu. Alena nemá 55 kg. Alena nemá ráda tělocvik, nevidí nic úžasného na procházce přírodou a už vůbec nechápe lidi, co se dobrovolně ničí v posilovnách. Alena je kavárenský typ s vřelým vztahem k dobrým filmům, dobrým knížkám a dobrému fastfoodu. Alena nikdy nebude modelka a ani jí být nechce. Není totiž blbá a spočítala si, že proto, aby se svou postavou alespoň přiblížila dnešní normě, musela by převrátit celý svůj život naruby. Musela by přestat dělat to, co dělá ráda a začít dělat to, do dělat nechce. A mohlo by se stát, že by při tom procesu někde ztratila samu sebe. Alena si vybrala svou cestu a jde si po ní s jistotou, že si vybrala dobře. A nikdo, ani já, ani vy, jí nemáme právo přesvědčovat, že by měla začít chodit na aerobic a přestat jíst hamburgery, protože to není zdravé a protože se po tom tloustne. Protože ona to ví. A vybrala si sama.

Mám kamaráda Martina. Martin je něco jako misionář. Misionář zdravé výživy a krásného těla. Martin považuje za své životní poslání sdělit každé tlusté ženě, kterou potká, že je tlustá, aby ta nebožačka prozřela a začala s tím něco dělat a hlavně aby již přestala kazit Martinovi a jemu podobným estetické vnímání krásy okolí. Martin už dvakrát dostal přes hubu.

Nejsme všichni stejní. Příroda, nebo Bůh chcete-li, to tak nezamýšlela. Otázka konfekční velikosti není jen otázkou toho, co jíme a jak cvičíme, ale také otázkou naší kostry, tělesné konstituce. Z některých žen prostě modelky nebudou. A vykládat někomu, kdo se musel (třeba ze zdravotních důvodů) vzdát veškerých pochutin, veškerého jídla, které většina populace považuje za „dobré“ a musí cvičit jako blázen, aby se vůbec unesl, s tím, že takto to má na doživotí, zkrátka vykládat někomu kdo právě po měsíci usilovné dřiny snížil svou hmotnost ze 115 kg na 113 kg a chtěl to oslavit vodou z vodovodu s plátkem citronu, jak je jednoduché a krásné mít velikost 34, je s prominutím barbarství.

Nehledě na to, že aby vám při „sexování“ jak to roztomile nazvala autorka nikde nic nepřekáželo a aby člověk dokázal „zdvihnout stehýnka k pasu“, na to nemusí mít žena velikost 34. Velikost 40 je k tomuto účelu zcela postačující a jsem přesvědčena, že ani velikost 44 nebude mít žádné potíže.

Asi se já i všichni ostatní budeme muset smířit s tím, že až slečně Reichlové zas někdo udělá hezkou fotku, budeme tu mít další článek na téma: „Ach já jsem tak hezká“ (mimochodem, slečna Reichelová je, alespoň dle fotek, opravdu mimořádně hezká, ať už nosí na šatech vzadu za krkem číslo 34, nebo 38).