Motivace k dosahování vyšších cílů může být různá. Pro někoho vlastní dobrý pocit, pro jiného peníze, pro dalšího jeho životní partner. Moje motivace se jmenuje Jaruna.
Mám kamarádku, říkejme jí třeba Jarka (ve skutečnosti se samozřejmě jmenuje jinak). Známe se už celé věky, snad někdy od základky. Byly jsme nerozlučná dvojka, všechny radosti i průšvihy napůl, až do maturity (ačkoli každá na jiné střední)
Po maturitě se naše cesty trochu rozdělily. Zatímco já udělala přijímačky na „vejšku“ a získala nálepku chytré holky, Jarka po počáteční marné snaze sehnat práci v oboru, nastoupila k jakémusi japonskému molochu jakožto výrobní operátor. Celý den stojí na nohou a montuje trysky do ostřikovačů. A protože je šikovná, daří se jí tam a je tam spokojená.
A tady nastal zásadní problém v našem přátelství. Jarka se v osmnácti z pětistovkového kapesného vyhoupla na dvanáctku hrubého, zatímco já zůstala na tom pětistovkovém kapesném. Řečeno stručně, zatímco já zůstala holou řití, Jarka najednou měla spoustu peněz. Její rodiče po ní nikdy nepožadovali příspěvek na domácnost, takže jí celý plat zůstával a vlastně doteď zůstává jako kapesné.
Zatímco já seděla celé dny nad učebnicemi, Jarka obrážela mejdany. Zatímco já si mohla lístek do kina dovolit tak jednou za dva měsíce, Jarka chodila obden. Zatímco já měla na diskotéce tak na dvě matonky, Jarka si objednávala ty nejdražší koktejly a já ji pak domů vláčela na zádech.
Dlouho mezi námi nebyl nejmenší problém. Jarka v naprostém šoku z toho, že se kámoška dostala na vysokou školu, vcelku chápala, že je pro to nutné leccos obětovat a tak na naše setkání vybírala hospody přiměřené i mé kapse. Vůbec mi na škole strašně fandila.
Bohužel, jak všichni studenti vědí, holořitní stav studentský a krátce postudentský trvá velmi dlouho. V mém případě již osm let.
Po dostudování jsem sice nastoupila za podstatně vyšší plat, než jakým disponuje Jarka, ale spolu s osamostatněním přišly povinnosti v podobě nájemného a nutnosti hradit si jídlo, telefon a další nezbytnosti. Zatímco Jarka má vše jaksi zdarma, v rámci mammahotelu, já platím a platím tvrdě. Ve výsledku je Jarka stále ta mnohem movitější z nás. A za tu dobu Jarka poněkud zapomněla, že zatímco ona je s tou svou dvanáctkou hrubého na vrcholu kariéry, já budu postupem času směřovat poněkud jinam. A začala mi mou finanční situaci dávat pěkně sežrat.
Začalo to drobnostmi: když jsem po dlouhých letech bez dovolené vyrážela k moři a starala jsem se, zda 500 euro bude pro dvě osoby na sedm dní dostatečné kapesné, jen si pohrdavě odfrkla: „Já nevím, já s sebou beru tak dva tisíce“ čímž mi dala dostatečně najevo, že částka tak malá jako je 500 euro je naprosto mimo její vnímání.
Když jsem si koupila na sebe něco nového, prohlédla to a sdělila mi, že ve výloze u Natalie Ruden viděla totéž, jen v hezčí barvě a lepší kvalitě. A že si to asi půjde koupit. A pak prohlásila: „To víš, já si teď potrpím na kvalitu. Laciný šunty nejsou nic pro mě“. Přitom, sakra, musí vědět, že nejsem blbá a že je mi jasné, že ani ona, paní přebohatá, si nemůže dovolit Natalii Ruden.
Ze začátku jsem si říkala: No jo, má radost, že má peníze. Obě pocházíme ze skromných poměrů, tak si to užívá.
Jenže teď už toho začínám mít plné zuby. Chová se ke mně jako k sociálnímu případu, ačkoli můj plat je vůči jejímu více než dvojnásobný. Kdo ví, co jsem jí udělala, protože se to začalo jaksi stupňovat. A já přestávám mít chuť taktně přitakávat a polykat ty hořké pilulky s úsměvem.
Říkám si: přece nebudu jako ona. Přece jí nezačnu předhazovat svůj vybavený byt proti jejímu dětskému pokojíčku, své vzdělání a povolání proti jejímu.
Ale občas, když se kodrcám autobusem stojíc na jedné noze a rukou zavěšená za madlo kdesi vysoko nad mojí hlavou, v duchu si představuju, jak v nesmírně drahém autě přijíždím před dům Jaruniných rodičů, jak Jaruna valí oči a má vztek. Pamatujete tu scénu, jak v Slunce Seno Blaženu Škopkojc přijela kamarádka pozvat na svatbu? Jak přijela kabrioletem? A jak Blažena zírala a pak brečela? Přesně tak.
Já ti dám, Jaruno, socku, ještě budeš koukat. :)
