Dovolená pro psa

Vrátila jsem se z dovolené. Když jsem odjížděla a do kufru balila roztomilé bílé šatičky s černýma puntíkama, kolegyně mé matky pronesla památnou větu: „Teda, to se ti Italové posaděj na zadek“. Upřímně řečeno, ve skutečnosti místo „posaděj na zadek“ použila jiné slovo, taktéž začínající na po…

A Italové se skutečně na zadek posadili. Ale ne ze mne. Bílé šatičky, ať už s puntíkama nebo bez je naprosto nezajímaly. Zajímal je můj pes. Kam přišel, nastalo hemžení. Obyvatelstvo Ligurie bez ohledu na věk a pohlaví se nahrnulo k Lakýnovi a s výkřiky: „Čáo, kanecíno, belo kokeríno,“ se ho pokoušeli pohladit. Lakýn byl zpočátku z faktu, že se na něj řítí horda pořvávajících osob tmavé pleti poněkud nejistý, ale jak zjistil, že smyslem existence těchto individuí je jediná věc, a to naprostý obdiv k jeho osobě, nejistota byla ta tam a nastalo tóčo.

Můj pes, kterej tráví většinu života s čumákem u země se po italských ulicích nosil jako Oslík ze Shreka, když byl koněm. Hlavu vysoko vztyčenou, packama vyšlapoval do vejšky a v očích měl výraz tak BYSTRÝ, že to bylo na facku.

Začalo to vodou. Ta moje potvora je na vodu rozmazlená odjakživa, ale tohle již přesáhlo veškeré meze. Stručně řečeno, kdybych žízní umíral, jen tak něčeho se nenapiju. Pokaždé při vstupu do restaurace nastala naprosto totožná situace. Pes se žíznivě hrne k misce, která je tam pro psí hosty připravena. Letmým „počichem“ však zjistí jednu z následujících možností:

Ve vodě je smítko

Voda je zteplalá

Voda tu stojí déle jak deset minut

Z misky (ach ta potupa) už před ním někdo pil

A je po žízni. Pít se nebude. Zatímco když jsem koupila chlazenou vodu z ledovce, půl litru za dvě eura a odlila mu do mističky, do které se v Itálii dává zmrzlina, to se mohl pomátnout. No jo, valutová, ta mu jela. A tak jsem se s tím mým zmetkem dělila o vodu a potichu mu nadávala: „ Jestli si, ty potvoro, myslíš, že ti doma budu kupovat Vittel, tak se šeredně pleteš.“

Vše vyvrcholilo aférou s piškotama. Poučeni z loňska, že Italové piškoty neznají, vezli jsme půlkilový pytel s sebou. Pokaždé, když jsem odcházela na večeři do hotelové restaurace, vysvětlila jsem mu, že když bude hodnej pejsek a nebude na pokoji řvát, dostane piškot. A položila jsem načatej pytlík na stolek, aby na něj viděl. Lakýn brzo pochopil, že za „hodnej pejsek“ je sladká odměna, zatímco za „špína, špína pes“ není nic. Taky pochopil, že pokoušet se vyrazit dveře, které se otevírají směrem k vám, je naprostý nesmysl a stal se hodným pejskem.

Bohužel, skoro stejně rychle pochopil, že stolek je „kviklací“ (tohle slovo vymyslela Renata Francová a mně se děsně líbí) a že když do něj bude dostatečně dlouho strkat, spadne pytlík na zem.

A tak jsem jednoho krásného dne přišla po večeři na pokoj a zjistila, že piškoty zmizely. Do posledního. Jen prázdný pytlík se na mne z psího pelíšku smál. A uprostřed pokoje seděl opravdu, ale opravdu MIMOŘÁDNĚ hodný pejsek, vrtěl ocáskem a evidentně s tím pytlíkem v pelíšku neměl absolutně nic společného.

Pokusila jsem se mu vysvětlit, že piškot nebude, protože NĚKDO všechny sežral. Urazil se, zalezl do pelíšku, vystrčil na mne zadek a celý večer se mnou nemluvil.

Druhý den jsem vyrazila do místního supermarketu shánět cosi podobné piškotům. Měli amaretky. Piškoty to nejsou, ale jíst se to dá. Nabídla jsem psovi jednu. S kamenným výrazem na mne přes amaretku hodil zdrcující pohled: „TOHLE teda já žrát nebudu.“ Nabídla jsem mu ji znovu. Doteď jsem nevěděla, že můj pes umí takhle delikátně zkřivit pysk znechucením. Zřejmě to odkoukal ode mne.

Amaretky byly vzaty na milost třetího dne, kdy mu konečně došlo, že piškoty nebudou.

Přesto všechno ani na okamžik nelituju, že jsem ho vzala s sebou, protože dovolená se psem je lepší než dovolená bez psa a zcela určitě lepší než dovolená pod psa.

Hezký den všem.