Před časem přišla jedna moje kamarádka s nápadem. Nevím, jak na to přišla, ale zcela přesvědčivě mi začala instalovat do hlavy myšlenku:"Hele, když chceš sbalit chlapa, musíš mít prostě zajímavou práci."
V duchu si říkám: Jo, holka, to máš recht, ale co to má bejt ta "zajímavá práce." "No rozhodně nic nudnýho, třeba jako zdravotní sestra, sekretářka a nebo učitelka", dodala. Trochu mě naštvala, protože já dosud omračovala své nápadníky tím, že jsem zdravotní sestřička a nikdy jsem s tím problém neměla.
"Chce to prostě něco originálního, něco, na co si ten chlap nemůže šáhnout, teda pomyslně..něco inspirativního, něco, co vyvolá zájem.", vysvětluje Andrea. Třeba taková fotografka a nebo spisovatelka, možná by ještě zabralo, kdyby jsme začaly studovat nějakou VŠ, nejlépe psychologii a nebo filozofii, z toho by chlapi fakt šíleli.
"No, a jak to jako chceš provést v praxi?" Přece se z nás ze dne na den nestanou slavné fotografky a nebo spisovatelky, natož studentky FFUK, argumentovala jsem. To přece nevadí, tak uděláme takový pokus. Půjdeme někam do nočního podniku a až se tě nějaký chlápek zeptá, co vlastně děláš, jednoduše řekneš nějaké povolání, co uznáš za vhodné a uvidíš, co se bude dít?
A co když se bude chtít se mnou vidět i další a další den, jak mu potom vysvětlím, že nejsem ani fotografka, ani spisovatelka a nebo herečka?
Kamarádka uznala, že je to asi blbost. Připomněla jsem ji slavný film pro pamětníky "Světáci", kde Iva Janžurová s Jiřinou Bohdalovou pracně nacvičovaly konverzaci na téma profese lékařky a vědecké pracovnice. Pokud jste film viděli, jistě víte o čem je řeč.
S tímto poněkud bláznivým nápadem jsem se svěřila další kamarádce. Netušila jsem však, že se zanedlouho nechá inspirovat a použije to přímo v praxi a terčem jejího záměru se stanu právě já.
Byl letní podvečer, sedíme spolu na záhrádce jedné restaurace, když nás osloví dva muži. Jeden dokonce zná mé jméno, údajně máme společnou známou. Druhý muž je Čech, trvale žijící v zahraničí.
Domluvili jsme si schůzku na další den, přijaly jsme pozvání na večeři. Došlo na zdvořilostní fráze, nadešel čas pohovořit o našich profesích. Jeden z mužů mi položil otázku: "Co ty vlastně teď děláš, Alice?" Nadechla jsem se, abych se mohla rozpovídat v té době o mé nové práci, když v tom mě předběhla Iveta.
"Alice má teď novou a moc zajímavou práci", pronesla do ticha Iveta. Otočila jsem se směrem ke kamarádce a v duchu si říkám, že je to od ni hezké, jaký pozitivní vztah má k mé profesi zdravotní sestry na Záchranné službě. Muži netrpělivě vyčkávali, co, že to vlasně dělám?
Iveta se ujala slova: "Víte, ona ted dělá senkropotapěčku." " Co prosím?", ptal se Kurt, který žije několik let mimo ČR. Já jsem jen nechápavě zírala na drát, protože jsem v životě tento terminus technikus neslyšela.
"Vy to neznáte pánové?", otázala se Iveta. "To je jednoduchý, prostě když někomu něco spadne do senkrovny, tak ona to vyloví. Používá k tomu potapěčský brejle a někdy i šnorchl", vysvětluje s lehkým úsměvem na rtu kamarádka.
Iveta by jistě sklidila bod za originalitu stran výběru profese, nicméně musím konstatovat, že dotyční muži rychle dojedli, dokonce za nás zaplatili a vzali nohy na ramena, resp. nasedli do svého luxusního vozu a vsadím se, že ho nechali i preventivně vydezinfikovat.
Je hezké být originální, ale jen do určité míry.
http://www.meteleskublesku.cz/?movie=40&PHPSESSID=h0VRGkqu,XgOsStgrdB2XmRvRue
