Nomen omen?

  Někdo se honosí svým jménem po předcích, někdo svým bohatstvím či tím, co dokázal, někdo zas obleky, i když v nich budí smích, někdo má klusáky, někdo psy a tak dál….tak zní úryvek  jednoho ze Sonetů W. Shakespeara.

Stavebník vily Josef Volman (1883 – 1943) byl majitelem firmy Volman, která byla založena v roce 1910 a byla zamioena na výrobu rychlobižných vrtacích stroju, obrábicích stroju a soustruhu. Vilu nechal postavit pro svou nezletilou dceru Ludmilu, a tak slo

Nejsem výjimkou ani já, neboť se též honosím  příjmením po svých předcích. Doufám, že to nikdo nebude považovat za troufalost, či projev egocentrismu, že zde hodlám rozebírat své příjmení. Vycházím z faktu, že jsem jeho majitelkou pomalu čtyři desetiletí a tudíž si to mohu dovolit…

Jak jste si jistě všichni stačili během svého života všimnout, svá příjmení a ani jména si nevybíráme. Jsou nám jednoduše po porodu přidělena a hotovo…

Přišla jsem na svět, jako Alice Wollmannová.  Na tom by nebylo až tak nic divného, ale zřejmě jsem se narodila do divné doby., nebo jak bych jinak a lépe mohla nazvat 70. léta v naší republice? Se svým jmenem a příjemením jsem od dětsví všude působila jako bílý jelen a nebo černá ovce. Ve školce  mne děti častovaly rýmem Alice-palice. Na Základní a Střední škole mně všeteční pedagogové pokládaly  otázky stran mého původu? Byli přesvědčení, že jsem potomek továrnické rodiny z Čelákovic, kde se vyráběly obráběcí stroje zn. Volman…., továrně se  říkalo Volmanka a vnímaví spolužáci tak brzy začali pokřikovat i na mě. Já však nic nepotrdila a ani nevyvrátila. Nechtěla jsem šířit nepravdivá tvrzení..

Takhle se to se mnou táhlo celá léta. Všude, kde jsem se představila, vyvolalo mé příjmení námět na diskusi a spoustu všetečných otázek, na které jsem tehdy nedokázala odpovědět. Každého zajímalo, jestli nám vrátili v restituci továrnu a majetek atd… Nikdo však nebral v úvahu fakt, že moji rodiče jsou rozvedeni a že se svými dotazy pláčou na špatném hrobě…..Když jsem se k někomu nezachovala dle jeho gusta, tak mi bylo nevybíravým způsobem dáno najevo, že dnes se továrnické manýry nenosí a ať se laskavě zařadím…Nevím, jestli mi to v té době více lichotilo a nebo mne to uráželo? Každopádně jsem toužila po naprosto průměrném jméně,  jako je Jana Nováková a nebo Hana Poláková…a začala jsem věřit latinskému přísloví: Nomen omen!

Léta plynula, tu a tam se občas někdo zmínil, někdo zeptal, jak, že to vlastně se mnou tedy je..a jeden kolega mi laškovně začal říkat: „ to je moje holka od soustruhu“…

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Došla mi trpělivost. Napsala jsem svému otci, jestli by mi mohl k tomuto  tématu něco více sdělit.

Jako většina mužů, kteří pocházejí z Marsu i on si můj skromný dotaz vyložil jako touhu po penězích, dědictví a majetku a stroze odepsal : "Mohu tě uklidnit. továrny v Čelákovicích a v Žebráku nesoucí naše jméno jsem nezrestituoval. Takže bohužel nebude žádné dědictví…"

Proběhla výměna názorů, otec pochopil mé pohnutky a pokusil se vše objasnit.

Takže, vážení zvědavci, tazatelé, pozorně čtětě a už se mě na nic víc neptejte!!!

 Z mailu od mého otce Michaela Wollmanna:

"Je  to tak, že ti Wollmanni se rozdělili na dvě větve. Jedna zůstala v Žebráku, kde založili továrnu na obráběcí stroje a pak další továrnu v Čelákovicích a ti si počeštili jméno. Začali se psát Volman. Ta druhá větev šla do ČL. Jinak jedna pikanterie. Franze W.oženili s nějakou Fialovou, která sloužila ve Vídni v Hofburku a císař Josef II.(1741-1790), jak známo byl velký obšourník a ta Fialová se za toho Wollmanna vdávala v požehnaném stavu. Takže se v naší rodině tradovalo, že jsme potomci Habsburků. To je, co ? Co takhle vypátrat DNA Habsburků a porovnat s naším ? V r. 1780 se narodil Jakob Ferdinand Wollmann, což byl syn Franze W. a té Fialové Marie Anny, ktará sloužila u císařského dvora. Tenhle Jakob už se odstěhoval do ČL." 

Teoreticky jsme tu fabriku mohli mít, tedy můj otec, ale to bychom tu zcela určitě my, tedy já a Ty nebyli. To bylo tak, že když se mí prarodiče se svými dětmi po VŘSR z Ruska , odkud je bolševici vyhnali, dostali do Československa, tak po nějaké době, nevím kdy, se sešli staří páni, továrník z Čelákovic a můj dědeček. Protože továrník měl jedinou dceru a můj otec byl strojní inženýr, ( tak to muselo být někdy kolem r. 1924-25, protože on studoval až po návratu z Ruska), ten čelákovický vymyslel, že by to mohli dát s tou dcerou dohromady a můj otec, že by tu fabriku řídil, když byl z oboru. Jenže on prohlásil, že nebude zaměstnancem své ženy a tak z toho vycouval. Tak takhle se to má s těmi Čelákovicemi. "

Není to zase tak složité? Co myslíte?  Teď se pustím asi do testů DNA.....

.