Nedávno jsem po delší době navštívila Prahu. Nějak není v mých silách absolvovat toto častěji. Přijela jsem busem na Florenc. Protože návštěva Prahy byl náhlý nápad můj a mé kamarádky, nebyl čas na prostudování jízdního řádu, resp. neměly jsme tušení, jak to jede zpátky....
Proto jsme sešly těch pár schodů, které vedou k veřejným záchodkům, informacím a prodeji jízdenek téměř všude, kam si vzpomenete. Chvíli jsem stála uprostřed haly a rozhlížela se, pozorovala lidi, jak se míhají se zavazadly sem a tam. Pak jsem se na chvíli zasnila...Paříž jen za 999 kč, Brusel, Londýn.....Brno za 150.....Karlovy Vary, Miláno, Ukrajina.....a začala jsem se tak trochu sama pro sebe usmívat....
Pak mne napadlo se rozhlédnou po lidech. Letmo jsem zaznamenala romskou komunitu sedící na lavičce a pokračovala jsem ve snění, mezitím kamarádka hledala potřebný spoj...
Hala byla plná lidí různých sociálních vrstev, od ukrajinských dělníků, studentů až po elegantní pány v obleku..
V tom mi někdo zaklepe na rameno. Byla to žena patřící mezi skupinku sedících romů, zanedbaného vzhledu, peroxidově blond vlasy, špinavé nohy, o rukou ani nemluvím...Oslovila mne:" Pani, Vy určítě máté škóly a umíte číst...já némam školy, neúmim číst, prosím vytóčte mi tohle číslo." V ruce držela pomuchlaný papírek s již těžko čitelným číslem. První, co mne napadlo, že to bude trik zdejších kapsářů, ale pak si říkám....blbost....včechny věci mám v tašce, nemají mi co ukrást... Tak jsem spolu s mojí novou "známou" zamířila směr telefonní automat. Patrně jsme působily jako velmi komická dvojice, protože se zraky kolemjdoucích zvědavě otáčely směrem k nám. Rozbalila jsem papírek s číslem a tam stálo Pavel Anglie...a řada čísel...vyzvala jsem tedy ženu, at hodí do automatu minci, že jinak to asi nepůjde...hodila tam dvacku a já vytáčela.....Tím můj úkol skončil, jestli se dovolala nevím?
Možná teď čekáte nějaký happy end a nebo tragický konec.....
Ne, nic takového. Jen chci říci, že bychom se měli pomáhat......toť vše.
