Muži a první rande, aneb, jak se na první pohled (ne) zamilovat (3)

Jak jistě všichni víte, první schůzka mnohdy hovoří za vše. Ne nadarmo se říká, že jednou vidět je víc, než tisíc slov. Je to již pár let nazpět, co jsem se poměrně často věnovala právě těm prvním schůzkám. Ve většině případů již na další kolo nedošlo. A protože jsem studovala ARIP- pro neznalé je to specializace v oboru anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, věnovala jsem se této činnosti skutečně intenzivně.

Ne, nelekejte se, nikdo po schůzce se mnou nepotřeboval resuscitovat( tedy alespoň já o tom nevím) a ani jsem nikomu do kávy nenastrouhala Rohypnol. Jen jsem si v určitém časovém období mého života udělala perfektní obrázek o stavu mužské populace, o tom, čeho je tento lidský druh schopný, právě na první schůzce.

Byla by škoda si tyto unikátní zážitky nechat jen pro sebe a tak tedy, zde je další případ.

Jmenoval se Evžen a pravděpodobně to byl „ lovec žen .“ Protože, kdyby nebyl, tak by mě nepozval na schůzku, to dá přece rozum.

Evžen byl generální ředitel pěti podniků a krizový manager. Přijel stylově v černém Audi a aby dal patřičně najevo, že na TO má, nezapomněl podotknout, že minulý týden boural a že zlikvidoval svůj předešlý vůz zn. Audi.“ Hele, podívej támhle jede podobné“, ukazoval Evžen na projíždějící Audi Q7. Pokrčila jsem rameny a řekla jsem něco v tom smyslu, že hlavní je, že se jemu a nikomu dalšímu nic nestalo.

„Prosím Tě, nemám tam někde peněženku?“, zeptal se Evžen po chvíli, co jsem usedla na sedadlo spolujezdce. Rozhlížela jsem se po voze a nikde nic neviděla. Napadlo mne sáhnout si pod zadek. Ha, ha….seděla jsem přímo na ní. Samozřejmě, že na té peněžence! Snažila jsem se vylovit z pod svého pozadí peněženku a omlouvala se, že jsem ji vůbec neviděla a hlavně necítila, že na ní sedím. Evžen odpověděl s klidem gentlemana: „ Z toho si nic nedělej, to mi říká každá, že nic necítí“.

Po okružní jízdě městem jsme konečně našli jeden otevřený podnik. Byl den před Štědrým večerem. Je možné, že právě ta předvánoční atmosféra přiměla pana Evžena k tomu, aby se choval, jako muž na nejvyšší úrovni.

„Doufám, že mě v podniku představíš?“, pronesl Evžen a ležérně zabouchl dveře svého Audi. „ Přijel přece pán z Prahy!“, dodal na vysvětlenou. Zachovala jsem klid a odpověděla, že nevidím důvod k takovým činům, nehledě na to, že v kavárně pravděpodobně nikoho neznám.

Usedli jsme ke stolku a objednali si. Evžen si všiml, že jsem si všimla, že mi upřeně hledí kamsi na hrudník. „To sou silikony?“, zeptal se bez ostychu Evžen a sám si odpověděl :“Asi nejsou, že ne?“ Zahleděla jsem se zpříma do jeho očí a dost důrazně řekla, že nejsou.

„ Podívej se vedle ke stolu, chápeš to,  jak tahle docela hezká holka může chodit s tak hnusným klukem?“, zeptal se mě Evžen. Nenápadně jsem se podívala a viděla dvojici mladých lidí, jak si předává vánoční dárky.

„ Ona je taky pěkně hnusná, má vodstátý uši.“, dokončil průzkum dvojice Evžen.

Ještě jednou jsem se nenápadně otočila, abych se podívala na ten zamilovaný pár, když jsem najednou cítila, že mě něco tahá za vlasy.

„To nic, to jsem byl já, jen jsem zkoušel, jestli sou pravý“, vysvětlil mi Evžen. Lokla jsem si kávy a litovala jsem, že jsem si neobjednala něco ostřejšího.

„Víš vo tom, že jsem na vostro?“, položil Evžen svůj další záludný dotaz. Odpověděla jsem stručně, že nevím. „ Nooo, jen tě chci upozornit, že mi stojí péro a že těch pětadvacet čísel asi nikdo nepřehlídne“, dodal s rádoby lišáckým úsměvem.

„Jo a taky jsem chtěl říct, že se příští rok chci voženit“, změnil Evžen téma. Dozvěděla jsem se, že zatím nemá nevěstu, ale že vlastně vyhlašuje takový konkurz na manželku. „ No co jsem přece dobrá partie, to musíš uznat sama“, utvrzuje se v tom co říká a následuje výčet jeho kladných vlastností: „Jsem svobodný, úspěšný a bohatý.“ „ Občas si sice pozvu eskort, ale dělám to spíš jako charitu, oni si ty holky taky potřebujou vydělat.“

Zeptala jsem se na rovinu, jestli naše schůzka patří mezi zmiňované výběrové řízení,  dodala jsem, že bych byla raději, kdyby mne toho ušetřil, že nemám ambice na to, abych se stala jeho vyvolenou.

„Ne, neboj, u nás v představenstvu mě jedna miluje, tak si ji asi vezmu, sice mě to s ní nebaví, ale pěkně kouří a navíc říká, že ji to baví, protože mě má ráda“, rozpovídal se Evžen.

Dopila jsem kávu a Evžen pochopil, že se naše schůzka chýlí ke konci. Překvapil mne, když mně, jako gentleman pomohl do kabátu. Před podnikem, asi na svou omluvu pravil: “To jsi ještě neviděla takovýho egzota, jako jsem já“? „Že ne?“

Věřím, že ani Vy milí čtenáři jste nikoho podobného neviděli a nebo se mýlím?