Šlapadlo

Na včerejší nedělní odpoledne jsme si s manželkou naplánovali lodičky nebo šlapadla na Vltavě. Podle toho, co by bylo volné. Jenže větší poptávka je většinou po šlapadlech, a tak chodíme na lodičky. Lidí ve frontě se ale musíme vždycky zeptat, na co jdou, protože, pokud jdeme na lodičky, můžeme ty, co čekají na šlapadlo, normálně předběhnout.

A tak jsme přišli na Slovanský ostrov a zamířili k půjčovně lodiček, kde už stála dobrá dvanáctimetrová fronta. Chvilku jsme stáli na konci fronty a počítali, kolik je v "depu" lodiček a šlapadel a kdo si co asi bude půjčovat a na jak dlouho to tedy všechno asi vypadá. Ve frontě před námi stáli tři mladí Japonci nebo Vietnamci. Prostě dvě asijské dívky a jeden asisjký chlapec. Všichni tak kolem dvaceti let. I když u nich nikdy nepoznám, kolik jim může být. A bavili se těmi svými úskočnými slabikami HAJ KA TA KUTUMA a podobně a náramně se přitom bavili. Já ale začal řešit zdánlivě neřešitelný problém. Jak se asi Japonců zeptám, zda jdou na lodičky nebo na šlapadlo. Chvilku jsem dumal a pak jsem se odhodlal zeptat se, ale potřeboval jsem k tomu výraznou pomoc svých horních končetin. "Prosím tě, jdeš na Š-L-A-P-A-D-L-O, " /a slovo ŠLAPADLO jsem vyslovil velmi zřetelně a pomalu a doplnil jsem to krouživým střídavým pohybem obou rukou, jako když se šlape na šlapadle/ a nebo na L-O-D-I-Č-K-U /tuto druhou část jsem opět doplnil pohybem rukou, které pádlují/. A mladý Japončík mi odpověděl čistou češtinou: Na šlapadlo, vole. Co mi tykáš?