Pohádka o pejskovi

Byl jednou jeden pejsek. Ten pejsek měl milující paničku, milujícího páníčka. Páníček s paničkou měli dvě děti. I ty svého pejska milovaly a staraly se o něj jako o svého nejmladšího sourozence. Kupovaly mu dobrůtky, masíčko, párečky, kostičky, laskominky. Rodina ho poctivě venčila třikrát denně na půl hodiny. Někdy i čtyřikrát, když byl čas.

Byl to jejich miláček. A on jim to oplácel dvakrát tolik svou oddaností, přítulností a psí láskou.

Jednoho dne šly děti pejska opět vyvenčit, jak bylo jejich dobrým zvykem. Přešly silnici, prošly kolem rybníka, pak pokračovaly podél lesíka, který obešly, a vrátily se do svého města. Pejsek byl ten den však tak divně nervózní.

Všude všechno očichával, běhal z jedné strany cesty na druhou a když děti obešly lesík a vracely se směrem k domovu, pejskova nervozita ještě zesílila. Všechno očichával jak zběsilý, tahal za vodítko takovou silou, že obě děti měly co dělat, aby ho udržely.

Tu přičichl k lampě, tu k lavičce. Všechno pilně očichával jako ještě nikdy. A když už byly děti téměř u konce procházky a blížily se k paneláku, ve kterém bydlely, pejsek se vytrhl a utíkal pryč. Zmizel ze rohem jednoho z domů. Děti utíkaly za pejskem, ale pejska už neviděly. Pejsek se ztratil. Domů děti přišly s pláčem a s nimi pak doma plakali i jejich rodiče. Všichni šli samozřejmě pejska hledat.

Hledali ve městě, v lesíku, u rybníka. Ale pejsek nikde. Všichni byli moc smutní a se slzami v očích se vrátili domů.

A víte, milé děti, co se stalo s tím pejskem? Ten parchant zavětřil hárající fenu, která tu pár minut před ním byla na procházce. A tak si chtěl prostě jenom užít. Moc se mu to líbilo, ale pak byl taky smutný, protože nevěděl, kde jsou jeho milované děti.

A poučení?

Nevykašli se na ty, kteří tě milují a opečovávají láskou, kvůli někomu, kdo ti může nabídnout akorát jeden skvělej sex.