Pocházím ze severu Čech a v roce 1995 jsem sloužil vlasti v Benešově u Prahy. Z opušťáku jsem se tedy vždycky vracel tak, že z Nového Boru do Prahy jsem jezdil autobusem přes Mělník a z Prahy do Benešova vlakem. Pamatuji si na jeden veselý zážitek, který jsem zažil jednou brzy po ránu, když jsem se vracel na útvar.
Do Prahy jsem se potřeboval dostat co nejdříve, proto jsem z Nového Boru odjížděl ve čtvrt na sedm autobusem, který byl kolem osmé v Praze.
Seděl jsem jako tradičně vzadu. Cesta celkem ubíhala, většina lidí v autobuse spala - což se taky dalo čekat takhle brzy po ránu.
Asi v polovině cesty jsem si všiml starší paní, která si pomalu balila své věci a začala si oblékat kabát.
Očividně se chystala vystoupit. Pořád tam šramotila a šustila a otáčela se a nakláněla do uličky a mlela sebou, že si jí nešlo nevšimnout.
Seděla však stejně jako já v zadní části autobusu, takže lidé sedící na sedačkách před ní neměli možnost vidět to, co jsem viděl já.
Na sedačce za touto paní seděli dva chlapci /zřejmě studenti/.
Během svého oblékání se paní otočila na chlapce a chtěla se ujistit, zda náš autobus opravdu staví v Mělníku, kde chtěla vystupovat.
Jeden ze studentů jí odpověděl, že neví, že oni jedou až do Prahy.
Paní se zeptala, jak to má tedy udělat, aby jí řidič v Mělníku zastavil.
Student: "No, na to máte támhleto tlačítko na stropě, paní. To musíte zmáčknout před tím, než chcete vystupovat."
Paní: "Tam nahoře? Ale tam já nedošáhnu. Nechceš mi to tam zmáčknout, chlapče?"
Student: "Já vám to klidně zmáčknu, paní."
V této chvíli se k nim ale přidal druhý student a povídá:
"Radši ale tu zastávku, kde chcete vystupovat, nahlaste řidiči, ať máte jistotu."
A tak se taky stalo.
Jeden ze studentů tedy zmáčkl tlačítko na stropě autobusu a paní v ten okamžik zakřičela na řidiče přes celý autobus plný spících lidí:
Mělnííííííííííííííííííííííík!!!!!!
Podotýkám, že autobus právě projížděl jakousi vesničkou asi deset kilometrů před Mělníkem.
