Jak jsem hrál v reklamě

To bylo tehdy, když jsem si ještě myslel, že ze mě bude filmová hvězda. Zaregistroval jsem se v jedné castingové agentuře a čekal, až začnou volat producenti a režiséři a produkční, abych jim zahrál nějakou roličku ve filmu. No co vám mám povídat. Nakonec se jeden ozval. Byl to pracovník castingové agentury. Že prý se příští sobotu točí reklama na jednu velmi známou značku piva. Tak je to tady, říkal jsem si, je to tady, Stando.

Samozřejmě že přijedu. Sice už něco mám, ale když mě tak hrozně chcete, tak já to teda zruším a přijedu. Točilo se v jedné velmi známé dejvické hospodě, kde "je hej" a kde "hezký holky pivo roznášej". Byl jsem tam hned na osmou ráno, jak mi řekli. Potkal jsem tam však akorát dalšího komparsistu Rudu. Nevěděl jsem, kdo to je, ale sám se představil a řekl, že tu bude dneska hrát v reklamě, tak jsem usoudil, že bude hrát v tý samý, co já. Že by se tu točily dvě různý reklamy v jeden den, mi přišlo docela nepravděpodobný.

Dvě hodiny jsme kecali s Rudou, ostříleným to komparsistou, který hrál už ve "dvou reklamách předtim". Vyprávěl, jak v jedný reklamě hrál makléře na burze a v druhý "jen takový křoví". Po dvou hodinách přišel další ostřílený komparsista, Honza. S Rudou se znali. Hráli spolu ty makléře. Tak vyprávěli, jak hráli makléře. Na to, že v té reklamě údajně jen stáli a mávali agresivně rukou (jak to makléři na burze ve filmech dělají), vyprávěli docela dlouho. Tak jsem se těšil, jaký budu mít já zážitky z dneška. Až budu doma vyprávět, že hraju v reklamě a hlavně, až mě doma UVIDĚJ V BEDNĚ.

Padla jedenáctá a štáb se začal pomalu sjíždět. Ne teda jako po drogách, ale normálně autama. No co, říkal jsem si, jsou to profíci, mají na to právo přijet pozdě. Když se řekne na osmou, přijedou v jedenáct, no co.

"Co tu dělá tenhle?" zeptal jsem se Rudy, když jsem zmerčil zpěváka Support Lesbiens Kryštofa Michala.
"No ten to bude režírovat," vysvětlil mi Ruda. "Ten dělá spoustu reklam."
"Aha, no jasně, dyť vim, ne?"

Padla dvanáctá a my jsme pořád seděli s Rudou a Honzou u stolu v jakési předmístnosti. V hlavní místnosti se totiž připravovala scéna. Postupně přišlo dalších asi deset komparsistů.

Padla jedna hodina odpolední a přišla produkční do naší předmístnosti: Prosím kompars na scénu.

Už je to tady, Stando. Je to tady, říkal jsem si. Pět hodin jsi na to čekal. Zvládneš to. Seš dobrej. Natři jim to. Ukaž jim to. (To "Ukaž jim to" bylo dokonce se zaťatými zuby a jednou zaťatou pěstí.)

Vcházíme s Rudou, Honzou a deseti dalšími komparsisty do místnosti, kde je hafo lidí ze štábu a sedáme si ke stolu.

Užíval jsem si to jako nikdy. Reflektory, kamera, režisér Kryštof.

Před každýho z nás přinesli nealko pivo a vidličku. Trochu jsem se podivil té kombinaci, ale později jsem pochopil. Ono totiž než se natočí jeden záběr, pivní pěna zmizí. A vidličku jsme měli na to, abychom vždycky na povel těsně předtím, než se začlo točit, svoji pěnu "nahonili".

Povel "nahonit pěnu" mi zní v uších, jako by to bylo včera:-)))

Správná hospoda ale musí být taky pořádně začouzená cigaretovým kouřem. A jak se dělá v reklamě cigaretový kouř? Vezme se diskotéková mlha a pere se to do místnosti. V souvislosti s tím tam běhal nějaký režisérův poskok, který v ruce držel takovou velkoformátovou papírovou ceduli, kterou máchal vzduchem, aby se mlha rozplynula rovnoměrně po místnosti. Další povel byl tedy "mlha, mlha, hoši".

Než se ale mlha rozprostřela po místnosti, zas nám klesla pivní pěna. Nahonit pěnu! Vzali jsme zase vidličky a kvrdlali pivo, aby byla pěna. Někdo už se samozřejmě toho piva napil, tak se muselo dolejvat, aby množství piva v jeho sklenici souhlasilo s předchozím záběrem.

"Děkujeme komparsu. Zase si vás zavoláme." A tak jsme šli opět do naší předmístnosti a čekali a čekali.

"Kompars na scénu." Je to tady, Stando. Už je to tady zase. Jdem na to. Tak poď - nádech, výdech. Seš dobrej.

Všech dvanáct komparsistů a JÁ (hvězda) jsme se sesedli ke stolu.

"Nahonit pěnu". No jasně, říkám už jako rozený profík, to už znám zpaměti. A tak honím pěnu jako hrom, ať je pěny milión.

"A teď potřebujeme, aby, až řeknu, přišel výbuch smíchu," povídá rejža Kryštof.

"Jasný," říkají všichni chápavě.

"Jasný," říkám taky chápavě jako rozený profík.

Tak - AKCE!

Hahahahááá hahahááá háhá hahaááá hahahaáááá.

Jak rejža zavelel, tak jsme provedli.

No, točilo se dlouho. Smáli jsme se na povel, pořád se přestavovala scéna, pořád se přestavovalo osvětlení. Hlavnímu herci se stříhal knírek i o pitomý dva milimetry. Pořád jsme honili pěnu, rejžův poskok naháněl diskotékovou mlhu do místnosti. Smradu jak v Cařihradu...

No byl to náročnej den. V osm ráno jsem tam přijel, v jedenáct večer jel domů.

A těšil se, až uvidím v bedně tuhle reklamu a doma řeknu: A teď sledujte.

Uběhly asi dva měsíce a ta chvíle přišla.

Začíná reklamní pauza a přichází moje reklama.

"A teď sledujte!"

Sledovali všichni i já. Postupně mi však mizel úsměv na rtech. Reklama skončila a nikdo nechápal, co se konkrétně mělo sledovat nebo čeho si bylo nutné všimnout.

"To není možný," říkám. "To přece není možný."

Všichni se ptají: "Co není možný?"

Opakuju "To není možný. To přece není možný."

Nikdo nechápe.

Chápu jen já. V tý reklamě jsem vůbec nebyl. To není možný. Musím si to nahrát a podrobně vysledovat, jestli tam fakt někde nejsem. Aspoň trochu. Aspoň ždibínek.

Hned v další reklamní pauze běžela moje reklama znovu, tak jsem si ji nahrál a nakonec po podrobném studiu každičkého záběru se na mě štěstí usmálo. V prvních dvou sekundách reklamního šotu jsou vidět moje záda. Hurá! Poznal jsem se podle zelené kostkované košile, kterou mi půjčila kostymérka.

Od té doby už žádná nabídka na účinkování v reklamě nepřišla, ale já stále doufám, že se zas někdy někde sejdem s Rudou a Honzou, a já budu před ostatníma komparsistama machrovat, že už jsem hrál "v jedný reklamě na pivo hospodskýho povaleče" a budu o tom kecat klidně devět hodin.

No a co, že tam jsou vidět jen moje záda? Na to se nehraje.