Je zajímavé, kolik lidí vyskočilo jak čertík z krabičky, když jsem v poslední větě minulého blogu napsal: "...počet mamlasů, kteří chodí okolo nás, vypadají inteligentně, ale jsou schopni si vzít půjčku na dům, na auto, na dovolenou i na vánoční dárky, je hrozivý."
Navenek se tedy chlubíme, že jsme si pořídili bydlení na hypotéku, uvnitř však zůstává nepříjemný pocit, že tady něco není úplně v pořádku.
Je zřejmé, že osoba, která je schopna si pořídit dům, auto, dovolenou i vánoční dárky na dluh, je mamlas a dřív nebo později se setká s vážnými existenčními problémy. A je jedno, jestli má dluh honosný název - třeba hypotéka, půjčka, leasing, záloha. Nezodpovězenou otázkou z diskuse zůstává, jestli je mamlasem i ten, který si pořídí byť jen jediný dluh - řekněme hypotéku na bydlení.
Je i není. Jak se to vezme. Z pohledu uplynulých 10 let je zřejmé, že ten, který by si místo dluhu a hypotečních splátek odkládal stejnou částku na účet a čekal, až bude mít hotovost k dispozici, by se bydlení nedočkal nikdy. Stoupající ceny pozemků, bytů i domů byly rychlejší, než jeho úspory. Takže určitě vydělal ten, kdo získal hypotéku mezi prvními.
Jak ale došlo k tomu, že ceny nemovitostí před deseti léty začaly tak dramaticky růst?
Je to právě deset let, co byla u nás rozpoutána hypoteční horečka. Před ní se ceny stavebních pozemků pohybovaly na úrovni 200Kč/m2 mimo Prahu a okolo 1.000 Kč/m2 v okolí Prahy. Starší dům na vsi se dal pořídit za 400 tisíc. Vše se platilo hotově. Trh nebyl zdegenerován bublinou peněz, které jsme si mohli odcizit z naší budoucnosti. Zpřístupnění hypoték přineslo neodbytnou myšlenku: „Táto, vždyť my na tu měsíční splátku přece máme, proč si také nepořídíme dům (na dluh)?“ Zároveň ceny nemovitostí díky možnosti vykrást si budoucnost vyrostly natolik, že přivedly desetitisíce rodin do hypoteční pasti. Vydělat si na bydlení obyčejným spořením se stalo nereálné.
Ano, úvaha je logická: Proč bych měl platit 15 tisíc nájemného, když tu samou částku můžu platit za hypotéku a za 20 let mi bude nemovitost říkat „pane“?
Stojí nám hypotéka za to? Odpovězte si sami. Psychický stres, ztráta svobody, nutnost odvádět nemalou částku bance po dobu dvaceti let, problémy v práci i doma…
Před třemi léty jsem v Dublinu sledoval ceny místních nemovitostí. Ceny obyčejných bytů byly na úrovni 10-20 milionů korun. Právě systém hypoték v 90. letech vyhnal ceny nemovitostí do astronomických výšin, ale moji irští přátelé tvrdili, že je to naprosto OK. Zadlužili se a dluh rozprostřeli na 30-40 let, aby se měsíční splátka vůbec dala zvládnout. Ve svých třiceti letech se zadlužili do konce svého života. Přesto tvrdili, že je to OK a že je to normální. Dnes už to netvrdí…
I u nás mě lidé pořád přesvědčují, že mít hypotéku je normální. Rostoucí počet nemovitostí s hypotékou v nabídce realitních kanceláří svědčí o tom, že někteří už si to nemyslí.
Tak co, chcete být svobodnými občany v podnájmu nebo nesvobodnými otroky v nóbl vězení, které se tváří jako novostavba na předměstí? Ale třeba máte pravdu, za dvacet let, až všechno v potu tváře splatíte, Vám řeknu - měli jste tenkrát pravdu a já jsem byl vůl. Místo toho, abych dnes měl vlastní střechu nad hlavou, všechny peníze jsem procestoval, prochlastal a vrazil do radostí života. Vy máte ve svých šedesáti vlastní střechu a já chudák ne...
